Muž přišel do lomu, kde pracoval. Spatřil spoustu lidí, jak nosí kusy kamene. Všichni dělali to samé, ale každý jiným způsobem. více

Vyhraněné mystické zaměření Jana Pavla II. nacházelo plný výraz ve způsobu, jakým prožíval a vnímal utrpení. Utrpení chápal jako určitou formu dostiučinění i jako sebedarování ve prospěch lidstva. Právě o tom také vypovídají slova, která pronesl u příležitosti své operace v roce 1996: „V těchto dnech mé nemoci mám příležitost ještě hlouběji porozumět hodnotě služby, kterou mi Pán v církvi svěřil jakožto knězi, jakožto biskupovi, jakožto nástupci svatého Petra. Její součástí je rovněž dar utrpení.“ Již o dva roky dříve, přesně 25. května 1994, kdy se vrátil do Vatikánu poté, co byl hospitalizován kvůli zlomenině stehenní kosti, napsal o svém utrpení toto: „Chci poděkovat za tento dar. Pochopil jsem, že je to nezbytný dar. Papež musel být vzdálen od tohoto okna po čtyři týdny. Musel i letos projít utrpením podobně, jako jím procházel před třinácti lety.“ více

Jeho zbožná láska k Panně Marii ještě vzrostla, když vyšlo najevo, že třetí fatimské tajemství se vztahovalo na zmíněný atentát v roce 1981. Podle vyjádření svědků, kteří mu byli nablízku, Jan Pavel II. dával tuto dramatickou událost do souvislosti se zjevením Královny Míru v Medžugorji v bývalé Jugoslávii, které začalo na konci června téhož roku. Jako potvrzení této skutečnosti slouží dále pro toho, kdo věří, poselství Panny Marie z 25. srpna 1994. V těchto dnech se připravovala pastorační cesta Jana Pavla II. do Chorvatska, která se měla uskutečnit ve dnech 10.-11. září téhož roku. V poselství se říká: „Drahé děti, dnes jsem s vámi sjednocena v modlitbě obzvláštním způsobem. Modlím se za dar pobytu svého milovaného syna ve vaší vlasti. Modlete se, děti, za zdraví mého nejvíce milovaného syna, který trpí, já jsem si ho ale vybrala právě pro tyto časy.“ více

První věc, které si lidé všimli, když se Matka Tereza uchýlila k modlitbě, bylo její okamžité stažení se do hlubin své bytosti. Její nejčastěji citovanou větou, která se týkala modlitby, bylo: V tichu srdce promlouvá Bůh. V srdci, ne v hlavě. více

Dne 16. srpna 1948 začala sestra Terezie uskutečňovat to, co po ní chtěl její Pán. Neměla střechu nad hlavou, byla vybavena jediným bílým sárí, do jakého se oblékají ty nejchudší ženy v Bengálsku. Když opustila Entally a svou původní kongregaci, bylo jí osmatřicet. V kapse měla pět rupií, ale její srdce bylo plné nezdolné víry. více

V září 1946 byla Matka Tereza, tehdy šestatřicetiletá, poslána na každoroční duchovní obnovu a nezbytný odpočinek do loretánského konventu v Dárdžilingu, městě schouleném v předhůří Himalájí asi čtyři sta mil severně od Kalkaty. Během cesty vlakem, v úterý 10. září 1946, se jí dostalo rozhodujícího mystického setkání s Kristem. více

Nestává se každý den, že by vám zavolala jedna z nejznámějších žen světa. Mně se to přihodilo v roce 1990, kdy jsem pracoval jako zpravodaj katolického týdeníku The Universe, který měl tehdy sídlo kousek od Farringdon Road v Londýně. Tou dobou se v parlamentu projednávala úprava interrupčního zákona z roku 1967 a vypadalo to, že časová hranice pro provádění potratů se pro většinu interrupcí sníží z dvaceti osmi týdnů na dvacet čtyři. Chtěl jsem zapůsobit na vydavatele, takže jsem zatelefonoval na ústředí Misionářek lásky v Kalkatě a požádal jsem, abych mohl mluvit s Matkou Terezou a získat její komentář... více

Ježíšova první slova v Markově evangeliu zní: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Obrácení tedy má výrazně formovat celý náš život, a dokonce k němu podstatně patří. Důvodem je blízkost Božího království. Jsme vyzýváni k obrácení, protože Bůh je blízko, protože milosrdný a dobrotivý Bůh se nám přiblížil v Ježíši Kristu. Máme se odvrátit sami od sebe a obrátit se k Bohu. více

Když jsem ještě rozum nebral, velmi mě okouzlovali andělé. Jenže ti byli spíš pohádkoví. Když jsem rozum bral, ale Písmo do ruky ještě ne, vadilo mi, že se máme modlit o pomoc andělů, když se o nich dá dozvědět tak málo. více

A nyní ve stáří mě Pán připravuje i na můj odchod z tohoto světa. Jednou jsem – to už zase z Prahy – navštívil Řím, a tam jsem se dozvěděl, že jeden můj italský přítel zemřel. Byl už dost starý, měl na to právo. Ale říkali mi, že se zuby nehty smrti bránil, že nechtěl umřít. To je asi normální, všichni máme přece pud sebezáchovy… Ale jak to, že i tenhle můj přítel, kněz, měl takovou hrůzu z umírání? více

Slova se poté ujal Tomáš. „Moji milí, než se zase vrátíme ke svému mlčení, domnívám se, že bychom měli na počátku tohoto tisíciletí vydat určité poselství. Nenastal snad právě teď vhodný okamžik, abychom se jako muži a ženy z minulosti obrátili na muže a ženy přítomné doby? Prohoďme si na chvíli role! Ať minulost posoudí přítomnost a vrhne na ni světlo – nikoli naopak, jak tomu tolikrát bývá.“ více

Jakmile dozněla tato slova, rozhostilo se hluboké ticho obtížené vzpomínáním. Všichni v myslích s úzkostí probírali příběhy rodičů, přátel a souputníků, dokonce i příběhy svých nepřátel, které na zemi opustili. Myšlenky všech sto čtyřiceti se navracely ke všem, kterým Bůh dal vstoupit do jejich života: probírali onen tajemný propletenec vztahů, který smrt nejen nevymaže, ale projasní, vyzdvihne a prohloubí. Kdo vstoupí do života druhého, zůstane tam navždy – stane se součástí jeho příběhu. A je-li pravda, že svatí patří všem, pak je také pravda, že třeba matka… zůstává matkou navždy, i jako světice. V tu chvíli se mramorová tvář portugalské královny Alžběty (1271–1336) tak jako kdysi zalila slzami. V úzkosti znovu pomyslela na množství modliteb, s nimiž se obracela k Bohu s prosbou za své děti, které na zemi zanechala. „Řehoř Veliký měl pravdu,“ dodala, „když tvrdil, že láska je jako jeřáb, který vyzdvihuje do výše. více

Existuje otcovský způsob výchovy? Přistupují muži k výchově jinak než ženy? Je mužský způsob výchovy pro děti a jejich vývoj přínosem? Tyto otázky se jako červená nit vinou všemi úvahami, které najdete v této knize, zamýšlející se nad tím, co je pro mužský způsob výchovy typické a proč by ho děti měly zažít. více

Čas je nejen ústředním hlediskem, ale i paradoxem života. Můžeme na něj při nějaké činnosti zapomenout nebo jej toužebně očekáváme. Proti subjektivně rozdílně prožívanému času se staví technické chápání času: kontinuální, měřitelný a rovnoměrně plynoucí čas – každá minuta přesně stejná jako ta další. A v okamžicích mystické zkušenosti se může naše vnímání času dokonce dočista vytratit. více

Mnozí se rádi modlí ústně a podle knihy; je to dobré a Pán tuto modlitbu přijímá a miluje je. Když se však někdo modlí k Bohu a myslí přitom na něco jiného, takovou modlitbu Bůh neslyší. více

Dne 8. září 2002 během modlitby „Anděl Páně“ papež Jan Pavel II. řekl: „Moderní člověk se zdá sebejistý, a přece, především v kritických okamžicích, musí uznat svou nemohoucnost: tehdy si uvědomuje, že nedokáže účinně jednat, a tak žije v nejistotě a ve strachu. Způsob, jak čelit nejen těmto citelným obtížím a osobním či společenským problémům, nabízí modlitba plná víry. Ten, kdo se modlí, neklesá na mysli ani tváří v tvář těm největším obtížím, protože si uvědomuje, že Bůh je s ním a že v jeho otcovském náručí nalézá útočiště, klid a pokoj ducha. A navíc, otvíráme-li se v důvěře Bohu, otvíráme se velkoryseji i bližním, stáváme se schopnějšími utvářet dějiny podle Božího plánu.“ více

Chceme-li mluvit o Bohu, musíme si nejprve uvědomit, že jsme a zůstaneme „analfabety“: Boha nelze popsat ani definovat. A přece mluvíme o Bohu jako o „Protějšku“, jako o tom „odkud“ náš život a naše víra pramení a „kam“ směřuje. Nejde o to, abychom zde reflektovali, jak například mluví o Bohu jednotlivá světová náboženství. Chceme jen krátce nastínit, jak hovoří o Bohu křesťanské poselství víry a jaké možnosti i hranice nám odhaluje. více

„Mám toho dost, můj manžel pracuje až moc, i o víkendech…“ Se svou stížností, že manžel to s prací přehání, není tato žena sama. „Ty tu vůbec nejsi.“ „U tebe je na prvním místě tvoje práce, tvoje papíry, tvůj podnik, a rodina přijde až po nich.“ „Vůbec nevidíš, jak děti rostou.“ „Mám dojem, že se se mnou otravuješ.“ A podobně. více

Víra v odpuštění není samozřejmostí. K pojmu odpuštění a k jeho nárokům se stavíme různě: odpuštění požadujeme, odmítáme, dáváme, přijímáme, nahrazujeme něčím jiným anebo skutečně v odpuštění věříme. Mluvíme-li o víře v odpuštění, půjde vždy o vztah Boha a člověka nebo Boha a lidí, nejen o vztah člověka k člověku nebo k několika lidem. více

Bůh a člověk: milovat oba stejnou jedinečnou láskou! Ale vždyť je to bláznovství! To je utopie! To není možné, a přece… Matka Marie Skobstova měla odvahu říci: „Tato dvě přikázání jsou dvě stránky jediné pravdy.“ Tato pravoslavná mniška svá slova podepsala vlastní krví: dala svůj život, aby zachránila židovské děti. více

Šel poutník cestou necestou z Čech až na konec světa. Jednou přišel do krajiny, kde bylo rušno. Již zdálky viděl, že se tam něco dělá. více

Jeden můj přítel, jehož povoláním je veřejná intelektuální činnost a který je právě skrze tuto činnost všeobecně znám jako katolický křesťan, mi vyprávěl tuto zajímavou zkušenost:... více

Po dnech svatopostních znovu zazněl o slavnostní velikonoční noci zpěv „aleluja“, všeobecně známé hebrejské slovo, které znamená „chvalte Pána“. V době velikonoční se šíří toto pozvání ke chvále od úst k ústům, od srdce k srdci. Hlaholí na základě zcela nové události: Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. více

„Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine“ (1 Petr 1,3). Tato slova směřovala z úst svatého apoštola Petra k prvním křesťanům možná právě v okamžiku, kdy se shromáždili k oslavě velikonoční vigilie, aby si připomněli Kristovu smrt a vzkříšení a aby také mohli být pokřtěni připravující se katechumeni. Byla to nová slova, do té doby ve světě neslýchaná: být zrozeni k živé naději díky jediné události: vzkříšení nějakého člověka z mrtvých! více

Do tmy nočního bdění šlehlo světlo. Mrtvý žije. Všechno je tedy jinak, Ježíš naši naději nezklamal. Ale dá se tomu vůbec věřit? Vždyť je to jako blesk z čistého nebe! Ale anděl klidně říká: Vy, kdo hledáte Ježíše ukřižovaného, nebojte se! více

Ježíš učil a kázal přibližně tři roky. Bylo jaro: doba každoročních velikonočních svátků. Ježíš řekl svým učedníkům, že půjde do Jeruzaléma a přidá se tam k zástupům poutníků. více

Je zvláštní příběh oné Marie, Ježíšovy učednice, která pocházela z Magdaly, vesnice rybářů u Tiberiadského jezera, obchodního centra s rybami nazývaného řecky Tarichea, tedy „slaneček“. Její osoba byla hodnocena mnohokrát a protikladně. My vyjdeme ze situace jednoho jarního jitra, jehož atmosféru vyvolává úryvek z evangelia podle Jana, jehož část nám předkládá velikonoční liturgie (20,1–18). Marie v něm stojí před hrobem, do něhož bylo před několika hodinami uloženo Ježíšovo mrtvé tělo. Paradoxní je, že si splete Ježíše, který vstal k novému životu a stojí před ní, se zahradníkem. více

Člověk je polem, v němž je ukrytý poklad (srov. Mt 13,44). Hluboko ve svém nitru chováme nesmírné bohatství – božský život. Je třeba prokopat mnoho vrstev, než se k němu dopracujeme. více

Perspektiva je zajímavé slovo. Pochází z latinského per- (skrze) a -spicere (dívat se). Takže mít perspektivu doslova znamená být schopný prohlédnout situaci. Znamená to, že jste schopni povznést se nad svá předem připravená vysvětlení dost vysoko, abyste viděli věci v širším kontextu a zahlédli svět, který existuje za vaším plotem. více

Kámen, který uzavírá hrob, je symbolem blokád, jež nám brání žít. Mnozí znají pocit, že na nich leží kámen a nenechává je žít. Možná jde o balast minulosti, o nohá zranění a rány, které nám znemožňují vstát a jít svou cestou.I obavy nás mohou ochromovat.Někdy nás jako kámen na srdci tíží budoucí události: máme strach z nějakého rozhovoru, zkoušky, těžké operace. Někdy nás tíží jako kámen lidé: mají nad námi moc a v jejich blízkosti nemůžeme volně dýchat. Omezují nás. Blokují nás. Nechováme se tak, jací skutečně jsme. více

Fyzicky jste se narodili v den svých narozenin a duchovně při křtu, ale co se děje od té doby? Nevolá vás Kristus dnes k tomu, abyste ve svém životě někam pokročili? Představte si svůj pokoj. Každé ráno ještě předtím, než vstanete, je tady rozhodnutí, které je třeba udělat. Komu patřím dnes? Ti, kdo Krista následují, se pro něj rozhodují každý den. Vědí, že dokáže proměnit i tu nejtemnější temnotu ve světlo a život. více

„Onehdy jsem byl v dost obtížné situaci,“ řekl obchodník K. V. „Ten, kdo se věnuje obchodování, mi porozumí. Byl jsem dlužný dost peněz, jenomže mnohem víc peněz, než jsem byl dlužný, mi naopak dlužila jedna firma. Jenomže ta firma neplatila a já věděl, že má asi dvě stě míst, na kterých je dlužná, a že se blíží okamžik, kdy zbankrotuje… více

...a sám sobě nevěříš, nestojí-li tvůj život za nic, protože neustále bloudíš, klopýtáš, propadáš se, pak je tato kniha pro tebe. Dočteš se v ní jednu důležitou věc: Jsi milován, i když o tom nemáš zdání! Nebraň se setkání s Nejvyšším, ten nikdy nikoho neopustí! více

Tajemství Církve je však také plné světla. Katolická církev je „korouhev zvednutá uprostřed národů“, jak se vyjádřil První vatikánský koncil slovy proroka Izaiáše , aby všem byla poznávacím znamením, „zvala k sobě všechny, kdo ještě nemají víru a ujišťovala vlastní děti, že víra, kterou vyznávají, spočívá na těch nejjistějších základech“. více

Velký pátek je dnem, který nám připomíná utrpení, ukřižování a smrt Ježíše Krista. více

Efraimskou branou proudili do města noví poutníci. Jezdec s koněm vjel do obrovských vrat a přikázal jim, aby ustoupili stranou. Protestovali. Většina z nich přišla z daleka – byla to křižovatka silnic do Joppe a Samaří – a vadilo jim další zdržení, protože putovali celou noc, aby mohli vstoupit do Svatého města před sobotou. Kromě toho to byla pro ně radostná cesta; protivilo se jim, když viděli, jak Římané vyvádějí Židy na popravu. více

Již dva tisíce let nás posiluje jistota víry, že na život nejsme sami. Těsně před svým návratem k Otci přislíbil Pán Ježíš svým učedníkům: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20). Tím ale řekl totéž i všem generacím věřících, vždyť on žije a je „stejný včera i dnes i navěky“ (Žid 13,8). Každý z věřících v Krista na sobě může zakoušet jeho věrnost tomuto zaslíbení; stačí, že se mu s vírou otevře a spolehne se na něj. více

jestli jsi v průšvihu, jestli se ti nic nedaří, jestli tě tvoje láska opustila, jestli tě tvůj nejlepší přítel zradil, jestli jsi nemocný, jestli jsi postižený, jestli jsi osamělý, jestli… tak si spolu projděme Křížovou cestu. více

V křesťanství je a bude událost kříže, popř. jeho různé zobrazování a znamení, „pohoršením a bláznovstvím“. Křesťan bude vždy v pokušení „vyprázdnit kříž“, jak to svatý Pavel odhaluje v prvním listu Korinťanům, podobně jako na nekřesťana kříž a jeho logika odjakživa působí nelidsky nebo jako zavádějící pokus o vyložení utrpení. Dnes se naše doba zvláště v západní civilizaci vyznačuje hmotným blahobytem, přemíra bohatství a statků, dále hledáním potěšení a zábavy nízké kvality, přesvědčením, že vše, co je technicky proveditelné a ekonomicky dosažitelné, je vlastně dovolené a žádoucí. Dennodenně tak zjišťujeme, že odstraněním kříže, které někdy bije do očí, ale jindy je zcela nenápadné, ztrácí celé křesťanství svůj základ, a proto je často nevýrazné, vybledlé a zamlžené. více

Protestovat proti mytí nohou – to vlastně existuje asi jen u dětí. U dospělých lidí se „strach z vody“ objevuje zřídka. Dnes se v evangeliu setkáme s protestem vůči mytí u dospělého, a k tomu ještě prvního muže církve, od Petra: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ (Jan 13,8a). Petr odmítá službu Mistra, a tím odmítá jeho samotného. Ježíš mu to výslovně říká: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl“ (Jan 13,8b). Na to reaguje Petr tím, že – jako často v takových případech – říká Ježíši přemrštěně: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ (Jan 13,9). více

Ježíš se podíval kolem stolu na jedenáct apoštolů, kteří mu zbyli. Jedli s chutí těch, kdo znají, co je hlad. Naslouchal jejich hovoru, zkoumal jejich myšlenky a znovu se přesvědčoval o tom, co už věděl – že jsou to dobří lidé. Byl zarmoucen, protože s nimi prožíval poslední chvíle a měl jim ještě tolik co říci. více

Vyjádření „na počátku bylo Slovo“ obsahuje jako v zárodku celé budoucí učení o Trojici. Říká, že Bůh Bible je jediný, ale ne osamělý, že je vztahem, komunikací, protože není slovem, které by nepředpokládalo (v případě Boha, který netvoří) rozmlouvajícího, které by nepředpokládalo „ty“. V této první meditaci se však nechci věnovat Slovu v Trojici, ale Božímu slovu v dějinách, Božímu promlouvání k nám. více

Aby slavení Velikonoc přineslo užitek, vyzývá v těchto dnech církev věřící k přijetí svátosti smíření, která je pro každého z nás jistým druhem smrti a vzkříšení. více

„A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1). To se ukazuje obzvlášť navečer na Zelený čtvrtek, kdy se při ustanovení eucharistie vtělil Kristus do podoby, v níž se mohl vzdát sám sebe a darovat se. V chlebě ho lze rozlámat a rozdílet lidem, ve víně ho lze rozlévat a pít. Takto sebe zanechal tělesně církvi a v této pokorné podobě zůstává s námi po všechny dny až do konce světa (srov. Mt 28,20). Dnešní večer zřetelně ukazuje, že se nám Ježíš zanechal trojím způsobem. více

Existují lidé, kteří sní o městě bez Boha. Květnou nedělí by musel takový sen být dosněn. Bůh vjíždí ve svém Synu Ježíši Kristu do města Jeruzaléma, a to navždy. Každé město je městem Jeruzalémem, místem Boží přítomnosti. Je totiž Boží radostí přebývat s lidmi. V zásadě ode dneška není žádných bezbožníků; neboť ode dneška je Bůh v Kristu stále na cestě do Jeruzaléma. Každý člověk je „Jeruzalém“, místo Boží přítomnosti. K bezbožnosti je vždy zapotřebí dvou. Boha a člověka. více

Ježíš vjíždí do svého města Jeruzaléma. To není minulost, to je přítomnost. Prostřednictvím své církve vjíždí na dnešní Květnou neděli do všech měst a obcí světa. Typickým směrem pohybu církve není „odcházet“, nýbrž „vcházet“. „Jděte do celého světa,“ říká Pán, nikoli: „Odejděte z celého světa ven.“ Proto pro nás neexistuje církev za kolonialismu, za kapitalismu, za socialismu, žádná církev zdola, zleva nebo zprava. To vše by v různých „ismech“ a směrech univerzální církev nekatolicky ohraničovalo, diferencovalo, separovalo a relativizovalo. Jelikož církev dnes jde, stejně jako Kristus, ke všem lidem a do celého světa, je církví Páně, církví Boží a církví světa. více

Na světě je hodně lidí, kteří se o Boha příliš nezajímají. Neexistuje však člověk, jenž by se nezajímal o lásku. Tento zájem bývá občas obrácený naruby: hledáme ji tam, kde ji nelze nalézt. Přesto se tímto citem zabýváme ve všem, co děláme, nejvíce. více

Představte si ten těžký kříž, který nese. Předtím byl bit. Dlouho mu tekla krev. Na jeho hlavu byly naraženy zvlášť dlouhé trny z Východu. Je vyčerpaný a musí si sám nést nástroj svého umučení. více

Tvůj život nemůže být tedy ničím jiným než darem. Tvůj život především. více

Křížovou cestu jsou křesťané zvyklí se modlit především v pátek a v době postní, protože si skrze ni připomínají Ježíšovo utrpení a smrt za nás a pro nás. Většinou se křížovou cestu modlíme společně. více