Proč jste si vybral za obor zrovna dětskou psychologii?
Za to mohou dvě věci. Roli hrálo, že jsem s těmi dětmi pracoval. Druhá věc, která hrála roli, že děti svou bezbranností člověka více zaujmou a člověk se ptá, co by pro ně mohl víc udělat. A potom, velkou roli zde hrála druhá osobnost, která do mého profesního života výrazně zasáhla: doktor Matějček. Toho jsem posléze navštívil a mnohé se od něj naučil. více

„Víš,“ řekla mi babička, „když je člověku devadesát, tak i když už nosí brýle, dohlédne, kam dříve ne…“ Podívala jsem se k obzoru. Byl jasný den. Dálka se na nás usmívala, i hory u hranic se zdály nyní v tom letním klidu mnohem bližší a připadaly mi jako kamarádi, co mě mají rádi. „Kam dohlédneš?“ zeptala jsem se babičky. „Na radosti, na které jsem dřív nedohlédla.“ Tohle mě překvapilo. více

Kostel je místo, kam lidé ponejvíce chodí, aby se setkali s Bohem, hovořili s ním a obraceli se na něj. Říkají tomu modlitba. Křesťané věří, že Bůh je přítomný stále, všude a dokonce ve všech. Celý svět je pro ně jeden velký chrám. Přesto si ale během dvou tisíc let vytvořili k modlitbě, ke společnému scházení a bohoslužbě (službě lidí Bohu a službě Boha lidem) budovu specifického designu, kde je nic neruší, pod jejíž střechou na ně neprší a může se jich tam sejít víc najednou. Křesťané také věří ve zvláštní přítomnost Boha uprostřed svého shromáždění. Většinou proto také rádi berou další lidi „do party“. Oslovíte-li je, budou přátelští. více

Závody s časem ničí vztahy. Často hovořím s lidmi, kteří mají problémy najít si čas na své nejdražší. Ale vztahy není možné budovat bez toho, aby se do nich investoval čas. Takoví lidé jsou možná velmi úspěšní ve své profesi, ale brzy objeví, že až si čas na rodinu konečně najdou, jejich děti už budou mít jiné zájmy. Dveře dětství budou zavřeny. Jeden otec to vyjádřil takto: „Když jsou děti malé, dají se snadno obalamutit naším „uděláme to později“. Ale ve skutečnosti balamutíme sebe – z „někdy příště“ se stává „nikdy více“. více

Když jsme se s Tomem brali, byli jsme velmi zamilovaní. Tehdy jsme si běžně hodiny povídali. A i když jsme nemluvili, vnímali jsme, co ten druhý cítí. Vlastně je těžké říct, kdy jsme se vzdálili. Tom měl víc a víc práce a já se musela starat o děti. Možná jsem jim věnovala příliš mnoho pozornosti, a on si připadal trochu odstrčený, ale upřímně řečeno, když se ohlížím zpátky, uvědomuji si, že kdybych nemluvila s dětmi, neměla bych už vůbec s kým mluvit.
Tom přichází domů tak unavený, že mne stěží pozdraví, natož aby mi řekl, jak se ten den měl, nebo se na to zeptal mne. Je to tak nepříjemné. Strašně bych si s ním chtěla povídat. Jednou mi na chvíli připadalo, že jsme si zase blízcí, a povídala jsem mu všechno, co jsem s ním už dlouho toužila sdílet. Jenže když jsem si vylévala srdce, zjistila jsem, že on už dávno spí. A pak se stala zvláštní věc. Naučila jsem se žít bez něho. Prala jsem mu oblečení, vařila mu a snažila se mu být dobrou manželkou, ale někde uvnitř jsem se oddělila a naučila se žít bez něj. Jako by si něco ve mně řeklo: Jsi sama za sebe, pro dob... více

Měl jste se svým profilem problém dostat se na střední školu?

To mělo docela zajímavý a úsměvný prolog, který souvisel s mou oblibou italštiny. Stalo se totiž, že tehdejší ředitel osmiletky, Václav Jaroš, jeden ze zakládajících členů komunistické strany, bojoval za první války s nějakou komunistickou partou v Albánii. Ke konci své pedagogické činnosti potom psal k poctě albánských soudruhů vzpomínky a cestopis jejich zemí. A protože Albánie bývala dlouho italskou kolonií, měl k dispozici spoustu knih v italštině. Když zjistil, že chodím na italštinu, čas od času si mě vytáhl z výuky do ředitelny a já mu tam z italských průvodců překládal. Kniha později vyšla pod názvem „Světla září nad Tiranou“ a on mi jí už jako důchodce přinesl do školy s osobním věnováním. více

Trest dokáže nežádoucí chování stopnout, nedává však sám o sobě návod k žádoucímu jednání a leckdy emočně uvádí do zmatku a může zatížit osobní vztahy. Malému dítěti je možná někdy jednodušší dát lekci malým plácnutím než vysvětlováním, které zatím nepochopí. Dá se říci, že má-li už dojít k trestu, pak účinně může dítě potrestat jen ten, kdo je má opravdově rád a kdo k němu přistupuje s respektem. více

Kousla mě vosa.
Mělo by se říkat „štípla“. Ale můj syn tomu říká „kousnutí“. A když mě vosa kousla, rozčilil se.
„Počkej, tatínku, až vyrostu. Já tu vosu majznu, až bude plakat.“
více

Téměř v každém lidském prostředí (včetně církví)
se pomstychtivost chová jako rakovina
a pomalu rozežírá vztahy.
Rozhodnutí neodpustit vede jen ke hněvu a zoufalství.
více

Psychologie je obrovským dobrodružstvím. /…/ A to, čím mě psychologie obohatila, úzce souvisí s tím, že mi kolikrát nedávalo smysl, že se špatné věci stávají dobrým lidem. Teprve postupem doby jsem si uvědomoval podstatnou věc: to, čemu se máme tendenci vyhýbat, různé zkoušky, bolesti, nemoci, co nás často skličuje a sráží, u některých disponovaných lidí za určitých okolností může vést naopak k tomu, že rostou. Že je to posílí. Že se dostanou do postavení, do kterého by se nedostali, pokud by si těmi strastmi neprošli. více

Hlavně mnozí začátečníci, mohou mít potíže s tím, že nerozumí, co se modlí v žalmech. Proto je církev během staletí opatřila několika pomůckami. První z nich je antifona. Je to krátký verš ze zpívaného žalmu, z jiného místa v Písmu nebo ze života Pána Ježíše či svatých. Jeho původním smyslem bylo udat tón při zpěvu. Dnes je účelem antifony změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku. Někdo by si mohl stěžovat, že se pořád modlíme stále stejné žalmy. Právě antifona dává žalmu vždy trochu jiné zabarvení dle liturgické doby nebo svátku. více

Krize je okamžikem volby,
chvílí, která nás staví před rozhodnutí, které musíme udělat.
Všichni jsme v životě měli a i dále budeme mít chvíle krize.
Rodinné, manželské, sociální, pracovní krize. Spoustu krizí.
V mé vlasti je jedno přísloví:
„Když jedeš na koni přes řeku,
nikdy neměň koně uprostřed.“
více

Aby mohl člověku dát poznat svůj plán, posloužil si Bůh lidskými skutečnostmi jako znameními. Smlouva je jedním z nich. Za časů Abrahámových existovala určitá podoba solidarity, která vzhledem k chybějícím dobře rozvinutým politickým a veřejným institucím představovala nejsilnější pouto mezi lidmi i národy – instituce smlouvy. Hovoří o ní jak Bible, tak i soudobé historické prameny. / Rozbor a zamyšlení nad texty 5. neděle postní cyklu B. více

4. neděle postní se podle úvodního verše vstupní antifony latinsky nazývá Laetare, což znamená „radostná“. Také texty dnešních čtení se nám snaží „vštípit“ radost. Je možné, aby nám liturgie radost „vštípila“? Je vůbec možné někomu „vštípit“ radost? více

„Breviář? To já neumím, to je moc složité!“ odmítají někteří lidé denní modlitbu církve. Knižní cihlička s více než dvěma tisíci stránek a osmi šňůrkami, z níž navíc vypadávají nejrůznější kartičky, to může opravdu někoho vylekat. Naopak dobrodružnější povahy může labyrint textů a rubrik nalákat, aby se pustily do hledání cesty, na jejímž konci je čeká sjednocení s modlící se církví. více

V dobách krizí, katastrof a strádání
se můžeme rozhodnout projevovat laskavost.
Ti, kdo tak činí, se stávají zářícími hvězdami ve tmě.
více

Všichni dobře známe strach z budoucnosti.
Máme strach, zda dokážeme vyjít s penězi
a zda jsme se dostatečně zabezpečili na stáří.
Co když skončíme odkázáni na druhé?
Strachujeme se o budoucnost.
více

Biblická kniha Jób je navzdory své starobylosti kniha velmi aktuální. Je plná úzkosti, záhad, napětí a rozporů a jedinečným způsobem nás uvádí do snad nejstaršího problému, kterému člověk čelí – problému krize naděje. více

Život ve dvou přináší plno radostí, ale jeho součástí je i práce na sobě, vnitřní putování a posilování ale srdce. Jsou v něm klidná období, v nichž můžeme načerpat nové síly, ale i bouřky, které se žádnému páru nevyhnou. Na začátku vztahu máme dojem, že se doplňujeme, že na všechno nahlížíme stejně. Nedokážeme si představit, že bychom mohli žít jeden bez druhého, a zdá se nám, že se známe odjakživa… Postupem času se však toto silné vzájemné spojení proměňuje, stává se realističtějším a objevují se první trhliny. To, co se nám na druhém tolik líbilo, nás teď často nejvíc rozčiluje. Jste zkrátka odlišní a to vám může občas připadat skoro děsivé. více

Často jsem viděl mladé a krásné stromy,
které vyháněly své větve k nebi ve snaze růst stále výš,
a připadaly mi jako zpěv naděje.
Ale později, po bouři, jsem je našel spadlé a bez života.
Neměly hluboké kořeny.
Rozpínaly své větve,
aniž byly pevně usazeny v zemi,
a tak jakmile příroda projevila svou sílu, padly.
více

Co zbylo z Jóbovy víry? Jóbova surová víra, plná předsudků a iluzí, prošla zkouškou ohně. To, co z ní zbylo, je očividně malé, mnohem menší než na začátku. Jak malinkou se jeví Jóbova víra ve srovnání s velkou vírou jeho šťastnějších přátel! Netroufá si už na žádné jednoznačné, silácké prohlášení. Skromně trvá na tom, že ničemu nerozumí. Jeho víra je opravdu malá, je však čistá. více

Zůstaň, Pane, s těmi,
jimž je v tento večer odepřen spánek,
s těmi, kdo bdí a pláčou.
Skloň se k nemocným, Ježíši Kriste.
Poskytni úlevu těm, kdo klesají na mysli,
požehnej umírajícím,
ulehči trpícím,
slituj se nad sklíčenými
a ochraňuj ty, kdo se radují,
i nás všechny ve své veliké lásce. Amen.
(sv. Augustin) více

Když chybí Bůh, mizí také naděje.
Vše „řídne“ a ztrácí kompaktnost.
Je to, jako by se ztrácela ta nejhlubší dimenze,
jako by se vše zploštilo
a bylo okradeno o svůj symbolický význam,
který přesahuje čistě materiální stránku.
více

Kdo
se modlí,
nemarní svůj čas,
i když se daná situace
jeví jako naléhavá
a všechno nasvědčuje tomu,
že je nutno výhradně jednat.
více

Je velmi důležité přečíst si během dne jeden úryvek z evangelia.
Proč? Abychom se ho naučili nazpaměť? Ne.
Ale abychom nalezli Ježíše,
protože Ježíš je přítomen právě ve svém slově, ve svém evangeliu.
Pokaždé když čtu evangelium, nacházím Krista.
více

Lidé si myslí, že takový král, kníže nebo prezident vůbec neví, co je to strach. Hlídají ho stráže v paláci, střeží ho vojáci, dává na něj pozor armáda, není, čeho by se bál. To je veliký omyl. Oni jsou vám ti vládcové a potentáti ustrašení víc než my všichni dohromady. Tak zrovna král Herodes. více

Jestliže dítě v jesličkách chápeš jako Spasitele, Krista a Pána,
pak se tvůj život uzdraví a scelí, pak budeš svobodný,
a budeš sám sobě vládnout, místo aby ses nechal ovládat druhými.
Uděláš-li s božským dítětem Ježíšem tuto zkušenost,
pak tvé srdce bude plné radosti.
A tvůj život se rozzáří, tak jako se pastýřům
náhle rozjasnila temná noc světlem anděla.
více

Jak Bůh projevuje lásku?
Ve velikých věcech?
Ne.
Umenšuje se
až k malým projevům
něhy a dobroty.
Činí se malým.
více

Ježíš od nás chce, abychom byli milosrdní a nesoudili.Často se zdá, že jsme byli jmenováni za soudce ostatních: řečmi, pomluvami a souzením všech. Ale Pán nám říká: „Nesuďte, a nebudete souzeni.“ Nakonec žádá, abychom odpouštěli, a bude odpuštěno i nám. Každý den to říkáme v Otčenáši: „Odpusť nám ..., jako i my odpouštíme…“ Pokud neodpouštím, jak mohu prosit Otce o odpuštění? To je křesťanský život. Někdo možná namítne: „Ale otče, to je hloupost!“ více

Kvůli pandemii koronaviru jsme zažili naprosto ojedinělou situaci, kdy byly kostely zavřené a řadu týdnů se nekonaly veřejné bohoslužby. Zeptám se možná trochu provokativně – bylo to ohrožení naší víry?

Jestliže chápeme víru především jako vztah člověka k Bohu a jako kladnou odpověď na Boží slovo, tak zavřené kostely na ni nemají přímý vliv. Víra člověka ovšem nestojí izolovaně – prožíváme ji a sdílíme v mezilidských vztazích, ve skutcích zbožnosti, ve vyrovnávání se s podmínkami života. A zde už musíme rozlišovat. Neřekl bych sice, že jde přímo o víru, ale, řečeno trochu světsky, o míru komfortu, v jakém své křesťanství žijeme. A ten byl opravdu menší a někteří z nás to nesli dost těžce. Někdy to ale vypadá tak, jako kdyby slavení svátostí a společné konání v kostele bylo něčím, na co máme samozřejmý nárok a co nám někdo bere. Jako by to nebyl v prvé řadě vzácný dar.

Okolnosti způsobené pandemií zasáhly do našich životů, a tedy i do života z víry. Z dávných i nedávných dějin ovšem víme, že víra mnohých neutrpěla, ale... více

Jak utěšuje Pán? Něhou. Toto slovo odstraňují neřesti, které nás vzdalují od Pána, neřesti těch, kdo se nechtějí pohnout a jsou vlažní. Něha budí strach. „Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede“ (Iz 40,11). Takto těší Pán: utěšuje laskavostí. Když dítě pláče, maminka ho přece laská, těší a upokojuje. Řekl bych dokonce, že útěcha má být jakýmsi habituálním stavem křesťana. více

Anděl Gabriel je poslán k Marii. A ona s ním vede dialog. Chce, aby jí vysvětlil, co se to v ní – a s ní – děje. Anděl ji pak uvádí stále hlouběji do tajemství jejího života. Vysvětluje jí, že nalezla milost u Boha, a proto počne dítě, které „bude nazváno svaté, Syn Boží“ (Lukáš 1,35). Na otázku, jak se to má stát, anděl odpovídá: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní!“ (Lukáš 1,35).

Jestliže v nás tedy působí Duch Svatý, pak se v nás stane možným řada věcí, jež jsme až doposud považovali za nemožné. Protože u Boha není žádné slovo bez účinku a moci. Jak říká anděl Marii: „U Boha není nic nemožného.“ Maria andělovi věří a odpovídá mu: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“ (Lukáš 1,38). Odevzdává se Bohu, aby v ní Bůh jednal. A stává se tak požehnáním pro lidstvo. Narodí se z ní totiž Ježíš, který tento svět promění, prozáří a uzdraví. více

„Moje přednosti...?! Vůbec nevím, kam se poděly. Byla jsem zvídavá holčička, tvořivá puberťačka, oblíbená vedoucí ve skautu, nadšená vysokoškolská studentka. Zato dneska...“ Vyhrkla ze sebe Klára a zlomil se jí hlas.
„Někdy se vůbec nepoznávám: na děti křičím a manžela pořád peskuju. Mám pocit, že se ze mě stala stará, hašteřivá megera.“
„Dřív jsem si nikdy nestěžovala, dávala jsem, a nepočítala... Teď počítám úplně všechno: každou minutu, každý halíř, každý čtvereční centimetr. Strašně ráda bych zase byla sama sebou, dokázala se pro něco nadchnout, rozvíjela své nadání, všechny ty dary, které jsem od Boha dostala.“ více

Na počátku církevního roku stojí advent. Každému roku je přiřazena jiná série úryvků z Bible, které se předčítají při bohoslužbě. Po adventu následují Vánoce, dále liturgické mezidobí, postní doba, Velikonoce a pak po zbytek církevního roku znovu mezidobí. Každé období má svou vlastní barvu, kterou nacházíme na látkách použitých v kostele i na oděvu, který má na sobě kněz. více

Láska je dřina.
Ale
manželství
není
polepšovna…
více

Zlato a stříbro necháme ležet, když nám Nejvyšší poručí odejít k sobě.
Po smrti si člověk s sebou nic nevezme.

Černá nevyjde nikdy z módy.
Narážka na skutečnost, že nás neustále potkávají smutné události, při nichž se nosí černé oblečení.

Není dobré ptát se Boha na závažnou otázku, řekne totiž: Chceš-li znát odpověď, přijď ke mně.
Po smrti bude všechno jasné. více

Antonín byl přesvědčen, že pro správného kazatele je nutné, aby hovořil odvážně a energicky. Odvaha nedovolí kazateli kličkovat a vyhýbat se ožehavým tématům. V jeho dílech můžeme číst také následující slova: „Kazatel nesmí šetřit nikoho ani z ohleduplnosti, ani ze strachu, ani z úcty, ani z ostychu.“ Antonín to nejen tvrdil, ale také důsledně aplikoval, když stál na kazatelně. více

Franz Jägerstätter nám před svou popravou vzkazuje:
„… Podle lidského rozumu a citu si myslíme,
že by se nám zřejmě ulevilo,
kdybychom se při některých příležitostech mohli trochu pomstít...
Nechová-li člověk vůči nikomu myšlenky na pomstu
a dokáže-li odpustit opravdu všem,
i když po něm tu a tam šlehnou tvrdým slovem,
srdce si uchová pokoj.
Je vůbec na světě něco krásnějšího než pokoj…?“
více

„Nemáme příležitost naslouchat pouze dobrým a krásným kázáním, vždyť ne každý duchovní je obdařen kazatelským talentem. A člověk, který nečte, se nikdy nedokáže pořádně postavit na vlastní nohy a stane se spíše hříčkou názorů druhých.“ (Bl. Franz Jägerstätter, popravený r. 1943) více

Je velice důležité vrátit se k základům, znovu objevit, co je podstatné, skrze to, čeho se dotýkáme a co vidíme při slavení svátostí. Prosba svatého apoštola Tomáše (srov. Jan 20,25), tedy uvidět rány po hřebech v Ježíšově těle a dotknout se jich, je touha mít možnost se nějak „dotknout“ Boha, abychom v něj uvěřili. To, o co žádal svatý Tomáš, potřebujeme my všichni – vidět ho a dotknout se ho, abychom ho mohli poznat. Svátosti vycházejí tomuto lidskému požadavku vstříc. Svátosti, a zejména slavení eucharistie, jsou znamením Boží lásky, přednostními cestami k setkání s Bohem. (papež František) více

Víno v proměnách věků – Dvojí přístup k vínu v Bibli – Kdy je víno požehnáním a kdy prokletím?
S jistou nadsázkou lze říci, že národy se staly civilizovanými až tehdy, když se začaly zabývat pěstováním a výrobou vína. Vinná réva se na naší planetě objevila již v druhohorní křídě. Lidé ji začali využívat s neolitickou revolucí a přechodem na zemědělský styl života. Příběh vína sahá od Gruzie a Arménie přes Persii a Egypt faraonů, kde vinařské technologie dosahují svého vrcholu. Víno se šíří ve starověkém Řecku, kde bylo uctíváno jako dar boha Dionýsa, i v Římské říši, kde se výroba vína sofistikovanými metodami stává nedílnou součástí evropské civilizace. K tomu podstatně přispělo i křesťanství, které potřebuje víno pro bohoslužbu. více

Můj Otče, odevzdávám se ti,
učiň se mnou, co se ti zalíbí.
Ať se mnou učiníš cokoliv,
děkuji ti za to.
Jsem připraven na všechno,
všechno přijímám.
více

Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak starobylá i tak nová.
Pozdě jsem si tě zamiloval.
A pohleď: tys byl uvnitř
a já venku a hledal jsem tě tam
a napadal jsem, já hrozný člověk, to krásné, co jsi stvořil.
více

V pátek 17. června 1949, zaťukal na slavonickou faru tajný kurýr a předal faráři i kaplanovi oběžník v cyklostylové formě, tentokrát určený nejen kněžím, ale i věřícím. Vznikl na tajné poradě biskupů 15. června v Praze a byl tajně rozmnožován a šířen. Přinášel ve stručnější formě poselství pastýřského listu Hlas československých biskupů a ordinářů v hodině velké zkoušky, který měl být přečten v neděli před hlavní slavností Božího Těla. Biskupové v něm zcela otevřeně vyjádřili znepokojení nad tím, že komunistický stát zasahuje do záležitostí církve, je vůči ní postupováno nepřátelsky a je jí nepravdivě dáváno za vinu ztroskotání jednání mezi státem a církví. Církevní hodnostáři odsoudili zastavení církevního tisku, Katolickou akci a připomenuli exkomunikaci všech, kteří se na ní podílejí. více

Zeptal jsem se na svého Boha hmoty světa
a odpověděla mi: „Já nejsem Bůh – ale on mě stvořil.“
Zeptal jsem se země
a řekla: „Nejsem Bůh.“
A všechno, co je na zemi,
vyznalo totéž.
Zeptal jsem se moře a hlubin a hemžících se živočichů
a odpověděli: „Nejsme tvůj Bůh; hledej nad námi.“
Zeptal jsem se vzdušných vánků
a celý vzduch i se svými obyvateli pravil:
„Nejsem Bůh.“
více

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí je jedním z pražských památných míst, jež je spojeno s velmi silným a dramatickým příběhem. Od svého vzniku je jakýmsi lakmusovým papírkem sporu o smysl českých dějin a duši českého národa.
Sloup Panny Marie je spojen s konkrétními událostmi 17. století: s některými bezprostředně, s jinými jako důsledek a projev směřování společnosti té doby. Právě záměna prvotního důvodu vzniku sloupu za jeho chápání jako pouhého symbolu směřování českých dějin po Bílé hoře je příčinou mnoha vášní kolem Mariánského sloupu. více

Vzájemná úcta v manželství
není nic strojeného.
Je nezbytná k tomu,
aby se člověk necítil v manželství
ponižovaný, zneuznaný nebo zanedbávaný.
Popřípadě vlastněný jako předmět.
více

Co znamená výraz „Svatá Anna samotřetí“? Ve staré češtině slovo „samodruhá“ znamenalo těhotná nebo mající dítě. Slovem „samo třetí“ se pak označuje babička, která vychovala dceru, a ta potom opět dceru nebo syna. Tímto se znázorňuje „babičkovské“ pouto svaté Anny ke Spasiteli. Není však známo, že by svatá Anna opravdu Ježíška chovala. více

Ve svém životě jsem upadal do trápení, zmatků a chyb,
protože všechny radosti, slávu a pravdu
jsem nehledal v Bohu.
Ale hledal jsem to vše v jeho tvorech,
i sám v sobě a v jiných lidech.
více

Neodpuštění v našem duchovním životě připomíná jízdu autem se zataženou ruční brzdou. Odráží se v kvalitě našich mezilidských vztahů, narušuje naši duševní stabilitu a rovněž ovoce našeho každodenního snažení je pak jakési jalové. Týká se všech lidí bez rozdílu, ať už jsou věřící, nebo nejsou. Problém je, že svět kolem nás dnes vytěsňuje pojmy jako vina nebo hřích. Naučili jsme se mluvit raději o pocitech viny, sebevýčitkách. Pojem hřích jsme nahradili slovem problém. Dnes nikdo nepomlouvá, nezávidí, nedělá rozbroje ve vztazích, nepodvádí – dnes má každý jen vztahový problém. A máme pocit, že kde není vina, tam není třeba žádat o odpuštění. více