Proč jste si vybral za obor zrovna dětskou psychologii?

12.7.2021

Proč jste si vybral za obor zrovna dětskou psychologii?
Za to mohou dvě věci. Roli hrálo, že jsem s těmi dětmi pracoval. Druhá věc, která hrála roli, že děti svou bezbranností člověka více zaujmou a člověk se ptá, co by pro ně mohl víc udělat. A potom, velkou roli zde hrála druhá osobnost, která do mého profesního života výrazně zasáhla: doktor Matějček. Toho jsem posléze navštívil a mnohé se od něj naučil.

 

Zdeněk Matějček byl už za komunistického režimu uznávanou osobností v oboru psychologie.

Naprosto výjimečnou! Byl věřící evangelík a nedělal žádné kompromisy. Většinu své aktivní činnosti za socialismu pracoval proto na řadovém místě psychologa. Jeho osobnost spočívala v tom, že dokázal vyhmátnout téma, které bylo zralé k otevření, a dokázal se ho celistvě zmocnit. Po celá desetiletí prováděl tzv. podélné, tj. kontinuální, léta trvající výzkumy vývoje dětí až do jejich dospělosti, kdy srovnával (spolu se svým kolegou dr. Josefem Langmeierem) například děti vyrůstající v rozdílných životních podmínkách (v ústavu a ve funkční rodině). Byla to ústřední, charismatická postava dětské psychologie u nás. On snad neměl díky své laskavosti a vlídnosti nepřítele. Nakonec ho potřebovali i komunisti. Po jedné generaci socialistické kolektivní výchovy se totiž začalo stále více ukazovat, že základem společnosti je fungující rodina a že jedním z hlavních úkolů státu je vytvářet pro ni náležité podmínky. Začala se v tomto směru „objevovat Amerika“. Řečeno s Komenským: „Povede-li se dobře rodině, bude dobře i v celé zemi.“

Čím konkrétně si vás získal?

Předně, on si získal nejenom mě, ale celou odbornou veřejnost, která měla krapet soudné smýšlení. Svým psychologickým přístupem, řízeným pozorováním dítěte v průběhu jeho vývoje v rozličných životních okolnostech dokázal rozpoznat a určit ty podmínky, jež mají na vývoj dítěte zhoubný vliv. A co víc: Bylo tak možno stanovit ty podmínky, které je nutné naplnit, aby vývoj byl zdravý a harmonický. Matějčkovým krédem byl soubor životně důležitých potřeb psychické a sociální povahy (i když samy o sobě nejsou postačující k plnému rozvoji). Dítěti se od samého počátku musí dostávat v náležitém množství a kvalitě dostatek podnětů pro jeho poznání a aktivitu, jež ve svém celku odrážejí smysl a řád světa, do něhož dítě vrůstá. V tomto světě je dítěti třeba přijetí a lásky, jejímž důvodem je již samotná jeho existence. V tomto prostředí se dítě stává jedinečnou a osobitě vyjádřenou osobností s vlastní identitou, schopnou zapojit se do dění v tomto světě a do jeho zlepšování. Na cestě k tomu potřebuje povzbuzení a ocenění. A konečně s rozvojem svého myšlení a ducha překračuje člověk hranice svého osobního prostoru a času, objevuje jej přesahující, duchovní, transcendentální dimenzi svého života, pátrá po smyslu svého života a jeho naplnění a tváří v tvář plynoucímu času otevírá se jeho život trvalé naději. V tomto Matějčkově vyznání jsem si jasně uvědomoval, že cílem psychologie nemůže být mnohdy občas ještě přežívající pozitivistický model přírodních věd 19. století.

Co tím máte na mysli?

Rozebrat duševní život člověka na „šroubky“, analyzovat jej na nejmenší částice. Tajemství člověka není na dně zkumavky podrobené mikroskopické analýze, nýbrž tkví v porozumění celku lidské osobnosti, jak se projevuje a utváří v průběhu celé životní cesty, od okamžiku početí až do posledního dechu. V tomto procesu má každý okamžik své místo jako kamínek v mozaice, nic by nemělo být vynecháno ani překročeno. Výchozí zásada experimentální psychologie říkala: měřit vše, co se měřit dá, a co se měřit nedá, měřitelným učinit. Vedle toho však zůstává řada jevů, jež se měřit nedají, které však bychom měli pochopit, přijmout je takové, jaké jsou, a nad to ještě bychom měli uznat, že ani tak fenomén člověka nevyčerpáme, že každá lidská bytost je a zůstane taky tajemstvím, před nímž nezbývá než se s respektem sklonit.

Jak jste se s dr. Matějčkem seznámil? To jste ho jen tak navštívil, řekl „já jsem nějaký Šturma a chci se věnovat psychologii“?

V podstatě tak nějak to bylo. Vyhledal jsem ho nejprve v evangelickém sboru ve Vršovicích, kde míval psychologické přednášky pro mladé. Jinak měl ambulanci v Dittrichově ulici pod Karlovým náměstím, jež byla úzce propojená s Dětskou psychiatrickou léčebnou v Dolních Počernicích. Klinická psychologie byla tehdy u nás pořád ještě na počátku svého rozvoje, a tak bylo možné, že MUDr. Maria Tomanová-Krupová mne ještě jako studenta doporučila k výkonu práce psychologa v této léčebně primáři MUDr. Luďku Černému (1924–2000). S jeho souhlasem jsem se na dr. Matějčka obrátil se žádostí o odborné vedení. Když jsem potom u něj poprvé osobně zaklepal, řekl jen: „No tak dobře, kdy se ti to bude hodit? Ve středu tady mám volno.“ A tak jsem u něj začal.

Prakticky to ovšem znamenalo, že jsem tam nebyl, jen abych něco okoukal, jak se co dělá, ale zároveň jsem se na tom směl podílet. Například dítě vyšetřit, poznávat, jaké má vlohy, vypozorovat atypické chování. Po několik let jsem mu jednou týdně chodil pomáhat na ambulanci a spolu s ním a s týmem Krajské pedopsychiatrické ambulance jsem též jezdíval vyšetřovat děti do dětských domovů. Tak se ze mne – bylo mi tehdy 21 let – stal ve své době nejmladší psycholog v republice.

Z knihy

Náhled

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému