Řekl bych, že jak pro koho a jak kdy. Poznat starého člověka či manžele a vidět či zakusit jejich vzájemnou lásku a dobrotu je krásné. Být svědkem stárnutí člověka, kterého dlouho známe a máme ho rádi, může být ale obtížné. Tam se nám jeho stáří třeba nelíbí a my mu jakoby nechceme dovolit, aby zestárl. To bývá problém dospělých dětí stárnoucích rodičů. Chtěli by mít rodiče stále „v plné parádě“. Jenže oni potřebují být milováni i při svém stárnutí. Je třeba nám, stárnoucím a starým, dovolit stárnout – a přitom nás neposílat na smetiště. Protože když nás pošlete na to smetiště, může být naší obranou, že se budeme stále stavět jako mladí. Nebudeme sami sebou. A to není nakonec pro nikoho dobré. více

Patří k řádu života, že na tomto světě jako tvorové jsme mimo jiné formováni těmi, kteří byli před námi. Jedna věc je Boží tvůrčí záměr s každým z nás dávno předtím, než jsme byli stvořeni. Toto tvůrčí dílo Stvořitelem započaté bylo svěřeno rodičům, předkům a okolnímu světu. To je ono tajemství svobodné vůle. Nejde o to, z něčeho vinit rodiče a předky, ale souvisí to s tím, čemu říkáme condicio humana, existenční podmínky a okolnosti lidského života, s lidskou narušeností. Kdyby nebylo prvotního hříchu, Adam a Eva by asi vychovali Kaina jinak, než aby Abela zabil. I tak má ale Abel prostor pro osobní rozhodnutí, pro uplatnění své vůle, byť je toto rozhodování ztíženo. více

To je běh na dlouhou trať a do mnoha stran. Působení diecézního kněze je neuvěřitelně široké a dobrý kněz se učí a zraje až do smrti. Navíc, fakulta a seminář nejsou „vyšším ministrantským kurzem“, že by se tu absolvent hlavně „vyučil dělat faráře“. Děje se zde něco mnohem důležitějšího: mysl a srdce se vydávají na cestu jako Abrahám, aby člověk znal Boha více zblízka a dozrál k určité vnitřní podobě (forma mentis) – totiž podobě Krista, služebníka Boha i lidí. Bez toho by nemohl být dobrým knězem, i kdyby „uměl dělat faráře“. A naopak, s podobou Krista v sobě se dokáže v budoucnosti pokorně naučit všemu, co bude potřebovat.

Samozřejmě že fakulta zajišťuje některé pastoračně zaměřené kurzy a vybaví budoucí kněze teoretickým poučením, my v seminární komunitě se pak snažíme je spíše v základních dovednostech „vycvičit“: pro liturgickou, kazatelskou, zpovědnickou i pastýřskou službu. Důležitý je ovšem jáhenský rok i některé praxe už během studia, kdy jsou bohoslovci „hozeni“ do farního provozu a mohou okoukat leccos z farářského „ř... více

Vím jistě, jak strašně potřebují naši modlitbu lidé,
kteří odešli ze světa dřív, než stačili dát všechno do pořádku.
Než stačili pochopit podstatné věci.
A čekají, až se za ně někdo pomodlí.
Je to pro ně jako rosa nebo mana.
více

Během tuhých bojů v Itálii v roce 1943 jsem jeden večer dole v údolí objevil velkou budovu. Myslel jsem si, že by to mohl být klášter. Druhého dne jsem chtěl zase jednou jít na mši, protože byl svátek Narození Panny Marie. Jako rotný jsem bez problému dostal propustku. Na cestu jsem se vydal okolo páté ráno a skoro hodinu jsem se plahočil přes zídky vinic a přecházel terasy políček. Po chvíli se ke mně připojil velký vlčák. Nakonec jsem dorazil k zahradní zdi ze zadní strany kláštera. Táhla se asi dvě stě metrů a byla tak vysoká, že se nedalo nahlédnout dovnitř. A branka nikde. Napadlo mě, že tady asi žijí v odloučení trapisté. Když jsem zahnul za roh, ocitl jsem se na náměstí před nevelkým kostelem. Zabouchal jsem na bránu vedle kostela, která vedla do kláštera. Brána se otevřela a v ní stál bratr fortnýř v dominikánském hábitu. Když spatřil německého vojáka, couvl. Uklidnil jsem ho a zeptal se, zda bych mohl ke zpovědi a na mši svatou. Nedůvěřivě mě pustil dovnitř a zavedl mě do sakristie, kam po chvíli vešel starý kněz a divil se, že vidí německého vojáka, který se chce vyzpoví... více

Bůh miluje naši nepatrnost. Jeho milosrdenství nemá konce.
Hospodin je shovívavý a plný lásky.
Vybral svůj lid ne proto, že byl velký a mocný,
ale proto, že byl ze všech nejmenší a nejubožejší více

Jedním z největších problémů dneška je postoj: urvat od života, co se dá, často bez ohledu na své zdraví, na druhé, na okolí. Středem všeho snažení jsem jen já sám. Člověk to pak sám o sobě nezvládá, stává se vyčerpanějším, uzavírá se do sebe, dostává se do stresu a depresí. Žádný člověk ale není svým přirozeným založením stvořen tak, aby žil mimo součinnost a spolupráci s druhými. více

Člověk je stvořen pro štěstí. Pojem štěstí má ovšem více vrstev a složek, míří různě hluboko. To nejpovrchnější je nejzranitelnější, nejsnáze o ně přijdu. Patří sem například majetek a do jisté míry i zdraví. Existují i podoby štěstí, které nám nikdo nemůže vzít. Je to podobné jako se svobodou. Nejhlubší svoboda a pravé štěstí je něco, co máme ve svém srdci a co je smysly sotva postižitelné. Připomeňme si slova Saint-Exupéryho: „Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné.“ Viditelné je dočasné a neviditelné věčné. více

Východně od Salerna se nacházela kóta 444, odkud byla přehledně vidět celá rovina. Tam se zakopal nepřítel vyzbrojený těžkými zbraněmi. Dostali jsme rozkaz kótu dobýt. Byl to nesmyslný povel, protože nás bylo málo a byli jsme špatně vyzbrojení. Večer před útokem neměly ještě všechny roty důstojníky. Mně přidělili desátou rotu. Po půlnoci se najednou objevil jakýsi mladý poručík. Přišel přímo z vojenské školy a skutečný boj ještě nezažil. Leželi jsme ve vinicích, bylo vlhko a chladno. Musel jsem poručíkovi vysvětlit situaci. Naši mladí a nezkušení vojáci měli totiž o takovém útoku docela zkreslenou představu. Vytáhl jsem svůj zpěvník a potichu jsem si zazpíval pár písní z dob, kdy jsem byl v katolickém mládežnickém hnutí. Mladý poručík, syn pastora, pocházel z Hamburku, všechny písně znal, a tak svým zvonivým hlasem zpíval potichoučku se mnou. Ostatní se shromáždili kolem nás, ochutnávali hroznové víno a poslouchali. Byly asi čtyři hodiny ráno, když zazněl rozkaz: „Připravit se! Útok začne za dvacet minut!“ Kótu před sebou jsme v mlze jen stěží rozeznávali. „M... více

Víme i z příběhů největších světců,
že se jim psychické problémy nevyhnuly.
Nemůžeme si myslet, že věřící člověk
má garanci ochrany před depresemi.
Podobně jako víra sama není zárukou toho,
že nás nepotká rakovina.
více

Důvěřujte v Boha a svou naději vkládejte do jeho otcovské dobrotivosti. To je pro vás zárukou, že vám zase vzejde světlo. Pozdvihněte svou mysl naplněnou vírou k nebeské vlasti. K ní ať směřuje každý úder našeho srdce i veškeré naše dychtění. Obdivujte ty, kdo na nebesích již přímo patří na Boží velebnost. Tito spasení však do nebe nedospěli jinou cestou než prostřednictvím bolesti, strázní a nesmírných soužení. Tam leží naše skutečná vlast. Co záleží na tom, že do této vlasti se dospívá jedině po strmých, úzkých a strastiplných cestách plných strádání a obětí?! více

Někdy můžeme zakoušet strach z budoucnosti nebo dokonce pocit hořkosti ze života jako takového. Cítím se znevýhodněn. Jiní se mají lépe než já, jsou úspěšnější. Všechno se jim daří, zatímco u mě je toho tolik na levačku. více

Svaté přijímání otvírá před námi dokořán jedny dveře za druhými. Uvádějí nás nejprve do Kristova srdce a jím potom přímo do srdce Nejsvětější Trojice. Ale před takovou blahosklonností samotného Boha zesmutníme, jakmile se nad tím zamyslíme. Co děláme my z Kristova těla? Jednoho dne jsem uslyšel ve chvíli přijímání krásný zpěv, v kterém se ustavičně opakovala tato slova: „Bůh nám dal do rukou své tělo, Bůh nám dal do rukou své tělo!“ Náhle mě bodlo v srdci: Bůh nám dal do rukou své tělo, ale co my tomuto Božímu tělu děláme? A nemohl jsem v sobě potlačit výkřik: Děláme Bohu násilí! Jak mu děláme násilí? Zneužíváme slib, kterým se zavázal, že bude přicházet na oltář a do našeho nitra. „Nutíme“ ho každý den k tomuto krajnímu projevu lásky, ale sami jsme bez lásky. Často jsme i roztržití, a tím mu děláme násilí. Jak musíme být útlocitní a něžní k dítěti, které se nemůže bránit, ale jak jsme hrubí a neurvalí k Ježíši, který se – tajemně – také nemůže před námi bránit! Svatý František z Assisi volal: „Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestou... více

Když uvažujeme o tom, co se očekává od kněze v 21. století, můžeme vycházet jen ze současných zkušeností a musíme být připraveni na překvapení. Nevíme, jaká to budou překvapení, ale víme, že se nevrátíme do nějakých minulých časů a poměrů. více

Jsou seminaristé odtrženi od života? Je současná formace ke kněžství dobrá, kde už ztrácí dech? Jak se díváte na formaci kněží do budoucna? Co když bude počet zájemců o tuto službu dále klesat? více

Vzpomínáte, jak se ve školním tělocviku rozdělovalo do dvou družstev na vybíjenou? Učitel určil dva kapitány a ti si vybírali pěkně jeden po druhém členy družstva. Nejdřív samozřejmě byli rozebráni ti nejšikovnější. Ti, co zaručeně pokaždé přehodili hřiště. Ti, co uměli dobře chytat míč. Ti, co dovedli mířit a vybít protivníkovy hráče. A samozřejmě také ti, kdo uměli míči hbitě uhnout a nenechali se vybít. Myslím, že jsem přesvědčivě nepatřila do žádné z těch skupin. více

Jeden ateistický filozof pravil: „Člověk je to, co jí.“ Tím chtěl říci, že v člověku není kvalitativní rozdíl mezi hmotou a duchem, nýbrž že se v něm všechno redukuje na složku organickou a hmotnou. Ale tím se zase stalo, že ateista nejlépe formuloval jedno křesťanské tajemství. Díky eucharistii je křesťan opravdu tím, co jí! Už dávno napsal svatý Lev Veliký: „Naše účast na Kristově těle a na jeho krvi nesměřuje k ničemu jinému, než abychom se stali tím, co požíváme.“ více

Cítila jsem se strašně unavená, bez šťávy a bez nápadů. Nic mě nebavilo. Byla bych nejraději jen spala, ale na to jsem právě neměla dost času. Špatně snáším tlak, kdy se zdá, že na sebe nemám ani chvíli. Že nejsem schopná najít prostor, kde bych mohla jen tak být sama a všechno si promyslet nebo o ničem nepřemýšlet. Došlo mi, že jsem ztratila čas na modlitbu. Hrozné bylo, že jsem ani nedokázala přijít na to, kde jej zase nalézt. Doma na mne z každého rohu volala zanedbaná domácnost, v práci toho bylo moc. Už měsíc jsem nebyla plavat! více

Jedna z charakteristik lenocha je, že co nechce dělat, to alespoň `okecá,' z toho se vymluví. Systematicky nahrazuje činy pouhými slovy. Časem vlastní rozpor teorie a praxe přestane vnímat a třeba i učí druhé věcem, které dávno nežije. Před tím varuje Hevenesi: „I kdybys pronášel krásné myšlenky a vzácné pravdy, trpíš-li však duchovní leností a nežiješ-li sám to, čemu učíš, ať mluvíš, jak mluvíš, neočekávej jiný výsledek, než že dostaneš chrapot.“ více

Kdybychom jen pochopili Boží matematiku! Za jeden náš krůček směrem k Bohu on jich k nám udělá tisíc (a k tomu vždycky začíná první). Z pěti chlebů a dvou rybiček, které si neschováme za zády pro sebe, ale odevzdáme je do jeho rukou, vyšetříme potravu pro celý zástup a ještě dvanáct košů navíc. více

Proč?
Možná proto, že se cítí ohroženi.
Nechtějí, aby byly odhaleny jejich vlastní nedostatky a slabosti,
což se snadno stane, když se jiní lidé pokoušejí žít evangelium naplno
a nevybírají si z něj jen to, co jim vyhovuje.
více

Znalost sebe sama, schopnost dostat se na dno tohoto „tajemství“, kterým jsme často sami sobě, je opravdu jediný způsob, jak můžeme posílit to, co je v nás pozitivní a dobré a zároveň napravit své chyby a provinění. Bylo by tragické neupoučit se ze svých chyb a selhání. více

Hluboký nepokoj, který do nás vložil Stvořitel, je hnací silou, která udržuje poctivé lidi v hledání Boha bez ohledu na překážky, na které narážejí. Naše nepokojné putování znamená celoživotní milostný vztah s Bohem, který nás přitom znovu a znovu naplňuje štěstím. více

Někdy se stane, že když zaslechneme Ježíšův hlas, stáhneme se. To nás přivádí k příběhu o zázračném rybolovu. Tento úryvek z Lukášova evangelia (5,1–11) nám toho jako křesťanům sděluje mnoho, i když jsme třeba rybářský prut nikdy v ruce nedrželi: více

Proč jste si vybral za obor zrovna dětskou psychologii?
Za to mohou dvě věci. Roli hrálo, že jsem s těmi dětmi pracoval. Druhá věc, která hrála roli, že děti svou bezbranností člověka více zaujmou a člověk se ptá, co by pro ně mohl víc udělat. A potom, velkou roli zde hrála druhá osobnost, která do mého profesního života výrazně zasáhla: doktor Matějček. Toho jsem posléze navštívil a mnohé se od něj naučil. více

„Víš,“ řekla mi babička, „když je člověku devadesát, tak i když už nosí brýle, dohlédne, kam dříve ne…“ Podívala jsem se k obzoru. Byl jasný den. Dálka se na nás usmívala, i hory u hranic se zdály nyní v tom letním klidu mnohem bližší a připadaly mi jako kamarádi, co mě mají rádi. „Kam dohlédneš?“ zeptala jsem se babičky. „Na radosti, na které jsem dřív nedohlédla.“ Tohle mě překvapilo. více

Kostel je místo, kam lidé ponejvíce chodí, aby se setkali s Bohem, hovořili s ním a obraceli se na něj. Říkají tomu modlitba. Křesťané věří, že Bůh je přítomný stále, všude a dokonce ve všech. Celý svět je pro ně jeden velký chrám. Přesto si ale během dvou tisíc let vytvořili k modlitbě, ke společnému scházení a bohoslužbě (službě lidí Bohu a službě Boha lidem) budovu specifického designu, kde je nic neruší, pod jejíž střechou na ně neprší a může se jich tam sejít víc najednou. Křesťané také věří ve zvláštní přítomnost Boha uprostřed svého shromáždění. Většinou proto také rádi berou další lidi „do party“. Oslovíte-li je, budou přátelští. více

Závody s časem ničí vztahy. Často hovořím s lidmi, kteří mají problémy najít si čas na své nejdražší. Ale vztahy není možné budovat bez toho, aby se do nich investoval čas. Takoví lidé jsou možná velmi úspěšní ve své profesi, ale brzy objeví, že až si čas na rodinu konečně najdou, jejich děti už budou mít jiné zájmy. Dveře dětství budou zavřeny. Jeden otec to vyjádřil takto: „Když jsou děti malé, dají se snadno obalamutit naším „uděláme to později“. Ale ve skutečnosti balamutíme sebe – z „někdy příště“ se stává „nikdy více“. více

Když jsme se s Tomem brali, byli jsme velmi zamilovaní. Tehdy jsme si běžně hodiny povídali. A i když jsme nemluvili, vnímali jsme, co ten druhý cítí. Vlastně je těžké říct, kdy jsme se vzdálili. Tom měl víc a víc práce a já se musela starat o děti. Možná jsem jim věnovala příliš mnoho pozornosti, a on si připadal trochu odstrčený, ale upřímně řečeno, když se ohlížím zpátky, uvědomuji si, že kdybych nemluvila s dětmi, neměla bych už vůbec s kým mluvit.
Tom přichází domů tak unavený, že mne stěží pozdraví, natož aby mi řekl, jak se ten den měl, nebo se na to zeptal mne. Je to tak nepříjemné. Strašně bych si s ním chtěla povídat. Jednou mi na chvíli připadalo, že jsme si zase blízcí, a povídala jsem mu všechno, co jsem s ním už dlouho toužila sdílet. Jenže když jsem si vylévala srdce, zjistila jsem, že on už dávno spí. A pak se stala zvláštní věc. Naučila jsem se žít bez něho. Prala jsem mu oblečení, vařila mu a snažila se mu být dobrou manželkou, ale někde uvnitř jsem se oddělila a naučila se žít bez něj. Jako by si něco ve mně řeklo: Jsi sama za sebe, pro dob... více

Měl jste se svým profilem problém dostat se na střední školu?

To mělo docela zajímavý a úsměvný prolog, který souvisel s mou oblibou italštiny. Stalo se totiž, že tehdejší ředitel osmiletky, Václav Jaroš, jeden ze zakládajících členů komunistické strany, bojoval za první války s nějakou komunistickou partou v Albánii. Ke konci své pedagogické činnosti potom psal k poctě albánských soudruhů vzpomínky a cestopis jejich zemí. A protože Albánie bývala dlouho italskou kolonií, měl k dispozici spoustu knih v italštině. Když zjistil, že chodím na italštinu, čas od času si mě vytáhl z výuky do ředitelny a já mu tam z italských průvodců překládal. Kniha později vyšla pod názvem „Světla září nad Tiranou“ a on mi jí už jako důchodce přinesl do školy s osobním věnováním. více

Trest dokáže nežádoucí chování stopnout, nedává však sám o sobě návod k žádoucímu jednání a leckdy emočně uvádí do zmatku a může zatížit osobní vztahy. Malému dítěti je možná někdy jednodušší dát lekci malým plácnutím než vysvětlováním, které zatím nepochopí. Dá se říci, že má-li už dojít k trestu, pak účinně může dítě potrestat jen ten, kdo je má opravdově rád a kdo k němu přistupuje s respektem. více

Kousla mě vosa.
Mělo by se říkat „štípla“. Ale můj syn tomu říká „kousnutí“. A když mě vosa kousla, rozčilil se.
„Počkej, tatínku, až vyrostu. Já tu vosu majznu, až bude plakat.“
více

Téměř v každém lidském prostředí (včetně církví)
se pomstychtivost chová jako rakovina
a pomalu rozežírá vztahy.
Rozhodnutí neodpustit vede jen ke hněvu a zoufalství.
více

Psychologie je obrovským dobrodružstvím. /…/ A to, čím mě psychologie obohatila, úzce souvisí s tím, že mi kolikrát nedávalo smysl, že se špatné věci stávají dobrým lidem. Teprve postupem doby jsem si uvědomoval podstatnou věc: to, čemu se máme tendenci vyhýbat, různé zkoušky, bolesti, nemoci, co nás často skličuje a sráží, u některých disponovaných lidí za určitých okolností může vést naopak k tomu, že rostou. Že je to posílí. Že se dostanou do postavení, do kterého by se nedostali, pokud by si těmi strastmi neprošli. více

Hlavně mnozí začátečníci, mohou mít potíže s tím, že nerozumí, co se modlí v žalmech. Proto je církev během staletí opatřila několika pomůckami. První z nich je antifona. Je to krátký verš ze zpívaného žalmu, z jiného místa v Písmu nebo ze života Pána Ježíše či svatých. Jeho původním smyslem bylo udat tón při zpěvu. Dnes je účelem antifony změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku. Někdo by si mohl stěžovat, že se pořád modlíme stále stejné žalmy. Právě antifona dává žalmu vždy trochu jiné zabarvení dle liturgické doby nebo svátku. více

Krize je okamžikem volby,
chvílí, která nás staví před rozhodnutí, které musíme udělat.
Všichni jsme v životě měli a i dále budeme mít chvíle krize.
Rodinné, manželské, sociální, pracovní krize. Spoustu krizí.
V mé vlasti je jedno přísloví:
„Když jedeš na koni přes řeku,
nikdy neměň koně uprostřed.“
více

Aby mohl člověku dát poznat svůj plán, posloužil si Bůh lidskými skutečnostmi jako znameními. Smlouva je jedním z nich. Za časů Abrahámových existovala určitá podoba solidarity, která vzhledem k chybějícím dobře rozvinutým politickým a veřejným institucím představovala nejsilnější pouto mezi lidmi i národy – instituce smlouvy. Hovoří o ní jak Bible, tak i soudobé historické prameny. / Rozbor a zamyšlení nad texty 5. neděle postní cyklu B. více

4. neděle postní se podle úvodního verše vstupní antifony latinsky nazývá Laetare, což znamená „radostná“. Také texty dnešních čtení se nám snaží „vštípit“ radost. Je možné, aby nám liturgie radost „vštípila“? Je vůbec možné někomu „vštípit“ radost? více

„Breviář? To já neumím, to je moc složité!“ odmítají někteří lidé denní modlitbu církve. Knižní cihlička s více než dvěma tisíci stránek a osmi šňůrkami, z níž navíc vypadávají nejrůznější kartičky, to může opravdu někoho vylekat. Naopak dobrodružnější povahy může labyrint textů a rubrik nalákat, aby se pustily do hledání cesty, na jejímž konci je čeká sjednocení s modlící se církví. více

V dobách krizí, katastrof a strádání
se můžeme rozhodnout projevovat laskavost.
Ti, kdo tak činí, se stávají zářícími hvězdami ve tmě.
více

Všichni dobře známe strach z budoucnosti.
Máme strach, zda dokážeme vyjít s penězi
a zda jsme se dostatečně zabezpečili na stáří.
Co když skončíme odkázáni na druhé?
Strachujeme se o budoucnost.
více

Biblická kniha Jób je navzdory své starobylosti kniha velmi aktuální. Je plná úzkosti, záhad, napětí a rozporů a jedinečným způsobem nás uvádí do snad nejstaršího problému, kterému člověk čelí – problému krize naděje. více

Život ve dvou přináší plno radostí, ale jeho součástí je i práce na sobě, vnitřní putování a posilování ale srdce. Jsou v něm klidná období, v nichž můžeme načerpat nové síly, ale i bouřky, které se žádnému páru nevyhnou. Na začátku vztahu máme dojem, že se doplňujeme, že na všechno nahlížíme stejně. Nedokážeme si představit, že bychom mohli žít jeden bez druhého, a zdá se nám, že se známe odjakživa… Postupem času se však toto silné vzájemné spojení proměňuje, stává se realističtějším a objevují se první trhliny. To, co se nám na druhém tolik líbilo, nás teď často nejvíc rozčiluje. Jste zkrátka odlišní a to vám může občas připadat skoro děsivé. více

Často jsem viděl mladé a krásné stromy,
které vyháněly své větve k nebi ve snaze růst stále výš,
a připadaly mi jako zpěv naděje.
Ale později, po bouři, jsem je našel spadlé a bez života.
Neměly hluboké kořeny.
Rozpínaly své větve,
aniž byly pevně usazeny v zemi,
a tak jakmile příroda projevila svou sílu, padly.
více

Co zbylo z Jóbovy víry? Jóbova surová víra, plná předsudků a iluzí, prošla zkouškou ohně. To, co z ní zbylo, je očividně malé, mnohem menší než na začátku. Jak malinkou se jeví Jóbova víra ve srovnání s velkou vírou jeho šťastnějších přátel! Netroufá si už na žádné jednoznačné, silácké prohlášení. Skromně trvá na tom, že ničemu nerozumí. Jeho víra je opravdu malá, je však čistá. více

Zůstaň, Pane, s těmi,
jimž je v tento večer odepřen spánek,
s těmi, kdo bdí a pláčou.
Skloň se k nemocným, Ježíši Kriste.
Poskytni úlevu těm, kdo klesají na mysli,
požehnej umírajícím,
ulehči trpícím,
slituj se nad sklíčenými
a ochraňuj ty, kdo se radují,
i nás všechny ve své veliké lásce. Amen.
(sv. Augustin) více

Když chybí Bůh, mizí také naděje.
Vše „řídne“ a ztrácí kompaktnost.
Je to, jako by se ztrácela ta nejhlubší dimenze,
jako by se vše zploštilo
a bylo okradeno o svůj symbolický význam,
který přesahuje čistě materiální stránku.
více

Kdo
se modlí,
nemarní svůj čas,
i když se daná situace
jeví jako naléhavá
a všechno nasvědčuje tomu,
že je nutno výhradně jednat.
více

Je velmi důležité přečíst si během dne jeden úryvek z evangelia.
Proč? Abychom se ho naučili nazpaměť? Ne.
Ale abychom nalezli Ježíše,
protože Ježíš je přítomen právě ve svém slově, ve svém evangeliu.
Pokaždé když čtu evangelium, nacházím Krista.
více

Lidé si myslí, že takový král, kníže nebo prezident vůbec neví, co je to strach. Hlídají ho stráže v paláci, střeží ho vojáci, dává na něj pozor armáda, není, čeho by se bál. To je veliký omyl. Oni jsou vám ti vládcové a potentáti ustrašení víc než my všichni dohromady. Tak zrovna král Herodes. více