Vojenský kaplan RAF bojuje o víru a naději svých vojáků i o tu svou…

5.11.2022

Vojenský kaplan RAF bojuje o víru a naději svých vojáků i o tu svou…„Je těžké uchovat si křesťanskou naději a víru“,
píše si do deníku vojenský kaplan
Britského letectva RAF z druhé světové války…
"Před spaním jsem si včera večer
četl kapitolu z knihy Kazatel. Připadl jsem na ni náhodou.
Jaký strašlivý popis v ní je:
´Pamatuj na svého Tvůrce…
… než přijdou zlé doby a dostaví se léta,
o kterých řekneš: ‘Nemám je rád’.“

S Peterem jsme vedli dlouhý rozhovor o umírání

20. května 1940

Zprávy z války jsou mnohem horší než to, co se píše v novinách. Uvrhlo mě to do sklíčenosti. Nesnesu pomyšlení na to, že naše kluky postřílejí.

Šel jsem do četařské jídelny a mluvil s piloty z 19. Perutě.  Pak jsem se vrátil do naší jídelny. Tam mě odchytil Peter, zda si se mnou může přijít popovídat. Vedli jsme dlouhý rozhovor o umírání, o tom, že už nemáme moc času k žití, o budoucím světě, o sobě v tomto světě, o tom, že je nám jedno, co si myslí ostatní. Byl to ponurý rozhovor. S kýmkoli jiným bych ho jen stěží mohl vést tak otevřeně a s takovou bolestnou upřímností. Kolik se jich vrátí? A kteří? Ani veškeré moje modlitby je v oblacích neudrží.

Je těžké uchovat si křesťanskou naději a víru v té drobné změně mezi dvěma životy. Dlouho jsme s Peterem mluvili o tomhle i o tom, že na smrti nezáleží. Jenže na ní záleží. Jsem vděčný, že se jako kněz snažím něco dělat, ale že to znamená vyprávět dvacetiletým, skutečně dobrým mladíkům – a Peter není jediný, kdo se ptá a mluví – jak mají umírat a proč se není čeho bát… Nesmím se tím nechat rozhodit. Mám tu být pro ně. Modlím se. Němci mají zřejmě v Belgii opět napilno, protože 60 mil od Harwiche mají stálou hlídku svých letadel.

Piloti stíhaček představují určitý tělesný i duševní typ. Musí být spíš malí než vysocí, jinak by se jen stěží vešli do Spitu nebo Hurricanu. Musí reagovat mimořádně rychle. Proto jsou ohniví a výbušně temperamentní. V našich podmínkách mají sklony žít divoce a divoce si užívat, protože všechno může být naposledy. Mají sklony rychle mluvit, a člověk jim musí rychle odpovídat.

Peter se dnes rozpovídal –  že ještě nechce umřít

22. května 1940

S Peterem jsme si vyjeli do Cambridge na večeři s mojí přítelkyní Thel. Cestou jsme se zastavili na  pivo u Prince regenta na Regent Street a pak krásný večer doma. Peter popíjel a k tomu recitoval. O půlnoci nás telefonát ze stanice rychle zahnal zpátky. Nastal poprask a trval celou noc. Němci jsou teď v Abbeville, takže je nepravděpodobné, že by 19. peruť odletěla do Francie. Díky Bohu za včerejší večer. Byla to přestávka uprostřed té strašné úzkosti a sklíčenosti. Dá to tolik práce udržet si veselou náladu a vypadat přiměřeně bezstarostně a ne moc úzkostlivě. Bojím se, že přijdou daleko horší věci – a nejen já, ale i další lidé. Peter se dnes rozpovídal –  že ještě nechce umřít. Chce od života víc, než kolik, jak se obává, stihne dostat. Prohlásil, že „válka je plná slz“. Ráno se probudíš, na okamžik jsi zapomněl na všechny hrůzy, ale ty se pak pomalu tlačí na povrch, jak se vrací vědomí. Válka, bláto, krev a slzy. Člověk se nebojí umřít. Srdce bolí, když vidím ty mladé muže, kteří čekají, až jim někdo zkrátí život. A zatímco čekají, nemají moc co na práci. Tak mluví se mnou.

24. května 1940

Napětí a úzkost přetrvávají. Všichni si uvědomujeme, co se zřejmě nevyhnutelně blíží, a nikdo z nás tolik jako piloti. Člověk doufá, že se mu podaří udržet je v dobré náladě. Začínají být unavení, moc málo spí, moc dlouho čekají, mají moc napětí. A k dobré noci nepřispívají ani bombardéry, které tu přistávají v noci, a pokračující poplachy.

Petera jsem doprovodil k odletu do boje

25. května 1940

19. peruť měla odletět do Hornchurche, který je blíž belgickému a francouzskému pobřeží, aby odtamtud mohla krýt evakuaci. Odvezl svým autem na vzletové stanoviště Cloustona, Johna Bakera, Johna Petreho a Petera. Rozhovor se vede těžko, když na sobě člověk má kyslíkovou masku, nicméně jsem Peterovu letadlu silně škubnul kormidlem, což díky tlaku na „knipl“ působí stejně jako plácnutí po zádech. Nebylo nám moc do smíchu. Zdálo se ale, že si mé přítomnosti váží. Loučil jsem se s důvěrnými přáteli.

Peter je nezvěstný

26. května 1940

Sinclair, Stevie, Peter a jeden další jsou nezvěstní. Jsem moc otupělý, aby něco cítil. Nedá se dělat nic jiného, než se celý den modlit. Připravujeme se na invazi. Včera v noci nad Doverem objevilo 20 německých parašutistů – byli zabiti ještě před přistáním. O Peterovi a ostatních nejsou žádné nové zprávy. Jsme tu všichni těmito ztrátami sklíčení a znepokojení.

21.30. Poněkud nadějnější zprávy. Sinclair přistál v Manstonu. Jeden pilot četař je ve francouzské nemocnici. Logik Lyne je zraněný a přistál na pláži v Margate. Je v nemocnici v Dealu. (Zdravotní sestra se mu na pláži pokusila svléknout kalhoty, aby mu mohla obvázat zranění, ale on se tomu bránil.) Peter byl naposledy spatřen, jak vyskakuje nad Kanálem poblíž francouzského pobřeží. Je tu naděje, že ho vyzvedli.

Byla to černá neděle plná úzkosti. Kéž bych se mohl modlit, když spím. Jaké jsou to noční myšlenky pro dvacáté století! Rozloučení s Peterem, které mi vrátil elegantním pozdravem z kokpitu, a poslední rozhovor při vzletu o tom, že se příští týden uvidíme s Thel a povečeříme spolu. A dnes v noci se neví, jestli je vůbec naživu. Tak lehce se to řekne: „Vyskočil nad mořem.“ Ale viděli jste někdy vnitřek Spitu? Představte si, že z něj vystupujete s odporem větru a v rychlosti přinejmenším 250 mil za hodinu! A pak – je to dobrý plavec. Pokračuji v modlitbách – dělám to tak za všechny své přátele, a on je – byl – jeden z nejvěrnějších. Ale kde ho ta modlitba zastihne? Zdali v těle, nebo mimo tělo, to nevím, abych si přizpůsobil výrok sv. Pavla. Přesně před týdnem jsme tu seděli a povídali si o umírání a já se mu snažil vysvětlit, jak nám to křesťanská víra usnadňuje, jak působí modlitba, jak nic z těch dobrých věcí, které milujeme, nepomíjí. Znovu o tom mluvil a připomínal mi, co jsem říkal, na zpáteční cestě od Thel, když nás tak náhle odvolali. Takže si to všechno pamatoval.

Před spaním jsem četl kapitolu z knihy Kazatel…

27. května 1940

Letouny Defiant byly nad Dunkerkem a Boulogne, sestřelily pět německých letadel a možná ještě další dva. Nikdo nebyl zraněn. Jeden muž měl kulku v benzinové nádrži. Boky byly ožehnuté žárem, ale palivo se nevznítilo. Lucky Leigh a já jsme se s nimi setkali na vzletovém stanovišti.

Nejnovější zprávy o Peterovi mi sdělil velitel operační letky dnes v 9.30. Naposledy byl viděn, jak rychle plave směrem ke břehu poblíž Calais. Byl půl míle od břehu. Poblíž se plavily menší čluny.

Před spaním jsem si včera večer četl kapitolu z knihy Kazatel. Připadl jsem na ni náhodou. Jaký strašlivý popis v ní je:

„Pamatuj na svého Tvůrce…“
„… než přijdou zlé doby a dostaví se léta,
o kterých řekneš: ‘Nemám je rád’.“

 

Z knihy:
image:Image náhled produktu Život a smrt v bitvě o Británii

Život a smrt v bitvě o Británii
Guy Mayfield

Redakčně upraveno a doplněno mezititulky pro potřebu webu...

 

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému