Byl jsem pod dohledem estébáků. Zloba jim sršela z očí

7.10.2022

Jako mladý kněz jsem byl v době komunistické normalizace poslán do Českého Krumlova. Měl jsem obavy ze Státní bezpečnosti, ale skutečnost předčila všechny mé představy. Naivně jsem se domníval, že když nebudu příliš vyčnívat, estébáci si mě nevšimnou. Opak byl pravdou. Byl jsem tu více na očích. Poprvé mě dotyční pánové navštívili ve středu 1. dubna 1975. Přišli bez ohlášení dopoledne a po zaklepání vstoupili do farní kanceláře. Strávil jsem s nimi hodinu. Slibovali, že mohu být jmenován vikářem. Na to jsem jim řekl, že už vikářem jsem. Zarazilo je to, neměli nejnovější informace, ale nenechali se zviklat a dále slibovali i vyšší církevní posty. Začal jsem být ostražitý. Pochopil jsem, kam směřují. Velmi brzy mi nabídli, abych s nimi podepsal spolupráci.

***

Jako mladý kněz jsem byl v době komunistické normalizace poslán do Českého Krumlova. Namítal jsem, že jsem ještě moc mladý a nemám potřebné zkušenosti. „Když to nevezmete, nevím, koho bych tam poslal. Už pro Vás mám slíbený státní souhlas,“ odpověděl suše ordinář Kavale. Zopakoval to ještě jednou a dodal: „Když jsem byl jmenován do Jindřichova Hradce, byl jsem jen trochu starší než vy teď.“

Období počínající normalizace bylo velmi těžké. Český Krumlov tou dobou procházel náročnou rekonstrukcí, do níž spadaly i církevní objekty, které byly v dezolátním stavu. První neděli, kdy jsem se představil krumlovské farnosti, silně pršelo. Město poblíž hranic s Rakouskem vypadalo smutně a nehostinně. Měl jsem obavy ze Státní bezpečnosti, ale skutečnost předčila všechny mé představy. Naivně jsem se domníval, že když nebudu příliš vyčnívat, estébáci si mě nevšimnou. Opak byl pravdou. Byl jsem tu více na očích.

Poprvé mě dotyční pánové navštívili ve středu 1. dubna 1975. Přišli bez ohlášení dopoledne a po zaklepání vstoupili do farní kanceláře ve staré kaplance. Strávil jsem s nimi hodinu. Byl to první a navíc trapný pokus o „námluvy“. Slibovali, že mohu být jmenován vikářem. Na to jsem jim řekl, že už vikářem jsem. Zarazilo je to, neměli nejnovější informace, ale nenechali se zviklat a dále slibovali i vyšší církevní posty. Začal jsem být ostražitý. Pochopil jsem, kam směřují. Velmi brzy mi nabídli, abych s nimi podepsal spolupráci. Okamžitě jsem reagoval: „Udavačem nebudu!“ Divili se, proč jsem použil tak silná slova. Nejde přece o udávání, ale aby se včas upozornilo na přehmaty a aby se předešlo kriminálním případům. Toho večera běžel v televizi první díl „30 případů majora Zemana“. Bylo mi z toho špatně.

Pokaždé, když měli přijít (přicházeli každých 14 dní), jsem se předem znepokojoval, co budou žádat a jaké metody přitom použijí. Nátlak se týden od týdne stupňoval, byli čím dál agresivnější. V jednu chvíli jsem se domníval, že mě už začnou mlátit. Naštěstí se včas zarazili, zřejmě měli pokyny od nadřízených, ale zloba jim sršela z očí. Svěřil jsem se s těmito těžkostmi rodičům. Estébáci chtěli, abych donášel na ostatní kněze a věřící. Nevěděl jsem, jak to dopadne. Později mi dokonce hrozilo odebrání státního souhlasu. A tak se maminka při každé jejich návštěvě ve svém pokoji modlila. S Boží pomocí jsem obstál. Na poslední setkání koncem června přišel už jen jeden z nich, který mi lakonicky sdělil, že to se mnou nikam nevede, a proto se mnou končí. Byl jsem šťastný, i když jsem nevěděl, jaké to bude mít následky. Když jsem si později vyžádal lustrační osvědčení, s radostí jsem si přečetl, že jsem nebyl evidován. Unikl jsem jejich nátlaku.

Estébáci pak zvolili jinou taktiku. Čas od času si zavolali některé věřící a podrobně se jich na mě vyptávali. Nejhorší bylo, že s tím dosud nikdo neměl zkušenosti a nevěděl, kam míří svými otázkami. Nejlepší bylo mlčet, protože uměli zneužít i ty nejnevinnější informace. Někdo se třeba při výslechu domníval, že když bude mluvit o jídle, které si dali v restauraci, nic nepokazí. Omyl. Dotyčného si pak zavolali a řekli mu: „Víme o vás všechno. V té a té restauraci jste se sešel s tím a tím a k jídlu jste si dali to a to.“ Jmenovali celé menu a vyslýchaný se zhroutil, protože si myslel, že o něm vědí všechno a všechno jim pak vyklopil. Přitom nevěděli víc, než co si dali k jídlu.

 

Z knihy:

Náhled

 

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému