Emil Kapaun - Čechoameričan - kněz - válečný hrdina (20. 4. 1916 USA - 23. 5 1951 Severní Korea)

18.4.2017

Emil Kapaun byl americký katolický kněz s českými kořeny, který v roce 1951 zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji. Jeho služba ale zachránila mnoho ostatních zajatců před smrtí. Americký prezident Barack Obama ho posmrtně vyznamenal Medailí cti, nejvyšším vojenským vyznamenáním. V církvi započal proces jeho blahořečení.

Nebyl to světec z kýčovitého obrázku

Kapaun nebyl světec z kýčovitého obrázku. Vojáci ho měli rádi, byl to obyčejný chlap jako oni. Dělal obyčejné věci. A protože se zajatci nikdy nekoupali, byl i on špinavý a zapáchal. Poručík Mike Dowe říkával, že Kapaun zachránil stovky životů, ale ne tím, že by „levitoval půl metrů nad zemí“, ale proto, že dělal praktické věci jako ohřívání vody k pití a chytání vší – úkoly, které vypadají jako malé, ale pro vyhladovělé a nemocné zajatce měly obrovský význam. Dowe vzpomínal, že tento jemně mluvící muž se někdy uměl pěkně rozčílit a dovedl použít i barvitější výrazivo.

V zimě roku 1951, kdy v zajateckém táboře v Pjoktongu klesly teploty na dvacet, třicet a dokonce i čtyřicet stupňů pod nulu, každý den umírali vojáci vyhladověním, na zápal plic i proto, že to vzdali. Zemřít bylo snazší než žít. Z Pjoktongu se tak stal tábor smrti.  Během oné zimy zemřelo v Pjoktongu na 1300 mužů z celkového počtu tří až čtyř tisíc zajatců. Vojáky ničilo dlouhodobé hladovění, což vedlo i k nejrůznějším  nemocem. Pro mnohé to vypadalo beznadějně.

Jakožto syn z farmy uměl vzít za práci

Každé ráno ale zajatci viděli otce Kapauna, jak  dělá něco praktického. Někdy je v pět hodin ráno probudily rány; to vousatý kněz ve špinavé uniformě vyklepával kus kovu kamenem, který svíral v dlani. Kapaun totiž posbíral kousky střešního plechu z vybombardovaných chýší a nyní z nich vyráběl jakési kastroly na vaření vody. Nádoby zhotovil tak zkušeně, že v podstatě netekly.  (Na farmě v Kansasu ho totiž otec naučil, jak vlastníma rukama vyrobit nebo opravit téměř cokoliv.)

Časně ráno Kapaun vždy natahal dříví, zapálil oheň a na něj postavil jednu ze svých podomácku vyrobených pánví, naplněných sněhem. Když voda začala vřít, hodil do ní pár sušených bobů. „Horká káva!“ volal pak na své druhy. Tím, že vodu přiváděl k varu, ji zbavoval bakterií a tak pravděpodobně zachránil mnoho životů. Jeden ze zajatců Joseph O’Connor také vyprávěl, že Kapaun touto převařenou vodou umýval těla a pral zašpiněné spodní prádlo raněných a nemocných.

Kapaun se také tuto zimu zranil. Při sekání dříví mu do oka vlítla tříska a měl pak v něm infekci. Od té doby chodil stále s černou páskou přes oko.

Uměl rozdávat

Kapaun rozdával věci, které našel nebo vyrobil, vše, co měl – dokonce i kusy svého oděvu a porce ze svého přídělu. Když už neměl co rozdávat, dával požehnání. Jednou nesl Kapaun dvě kožená vědra na klacku, který měl hozený přes ramena. Potkal ho voják MacGhee a poprosil ho, aby mu dal napít. „Je mi líto, Davide,“ řekl mu kněz, „nemám žádnou vodu, pouze lásku Ježíše Krista.“

I když bylo těžké vyklouznout z důstojnického tábora a i když mu docházely síly, chodil i nadále obyčejným vojákům dodávat naději. Potom, co vykonal všechny praktické věci, na které si jen vzpomněl, se zeptal: „Chtěl by se někdo krátce pomodlit?“

Po desetiletích odborníci z Pentagonu prohlásili, že během války bylo v tomto zajateckém táboře mnohem méně úmrtí než v ostatních. Podle jednoho ze zajatých lékařů na tom má největší zásluhu právě otec Kapaun.

"Prokázal obrovskou odvahu, věrnost své zemi a víru"

Z dopisu jednoho spoluvězně rodičům Emila Kapauna: „V zajateckém táboře jsme žili s vaším synem v téže místnosti a já jsem spal hned vedle něj. Rád bych vám sdělil, že váš syn je jedním z nejstatečnějších mužů, které jsem kdy potkal. Prokázal obrovskou odvahu, věrnost své zemi a víru za nejriskantnějších podmínek. Viděl jsem, jak neohroženě stojí uprostřed palby, když přinášel útěchu a pomoc raněným vojákům. Svou laskavostí, slovy naděje a víry pak v zajateckém táboře pozvedal náladu těm, kteří byli zajati spolu s ním.“

Od dětství čítával evangelia...

Na farmě v Kansasu, kde Kapaun jako malý vyrůstal, si čítával ve světle petrolejové lampy evangelia. Na jejich stránkách objevil hrdinu hodného následování – Ježíše, který hlásal své božství a žil s obyčejnými lidmi, uzdravoval je a sytil je, zastával se nejslabších a zemřel za ně. Toho Emil Kapaun ve svém životě následoval. A mohl tak přinášet hojný užitek…

 

Podle biografické  knihy: 
Nejsilnější zbraň, 
Emil Kapaun, vojenský kaplan a hrdina korejské války.
Redakčně upraveno.

 

Nejsilnější zbraň

„Vojáci, kteří byli Kapaunovi nablízku… ho nazývali světcem, viděli v něm dar od Boha.

 

Anotace knihy
„Vojáci, kteří byli Kapaunovi nablízku… ho nazývali světcem, viděli v něm dar od Boha. My tu dnes oceňujeme jeho odvahu. Tento americký voják nikdy nevystřelil ze zbraně, a přece zacházel s nejsilnější zbraní ze všech. Miloval své bratry natolik, že byl ochoten zemřít, aby oni mohli žít.“
Barack Obama při udělení Medaile cti otci Emilu J. Kapaunovi, 11. dubna 2013

Otec Emil Joseph Kapaun (1916–1951), americký vojenský kaplan s českým jménem i českými kořeny, je jednou ze světlých postav korejského konfliktu v 50. letech minulého století. S jeho nevšedním příběhem se konečně mohou seznámit i čeští čtenáři.
Jeho příběh se zpočátku odvíjel zcela obyčejně a nenápadně. Svou odvahu, obětavost i poctivě žitou víru prokázal tento muž v plné míře až tváří v tvář protivníkům na bojištích v komunisty ovládané Severní Koreji. Kapaun byl řadě svých spolubojovníků posilou, mnohým z nich dokonce zachránil život, o čemž svědčí i tato kniha. Od roku 1993 probíhá jeho kanonizační proces. Posmrtně se mu nedávno dostalo i nejvyššího amerického vojenského vyznamenání.
 
 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému