Kohout a křížová cesta (povídka)

29.9.2006

Každý den jsme se modlili v kapli křížovou cestu. Střídali jsme se ve vedení této pobožnosti. Nadešel osudný pátek, kdy přišla řada na mne. Byla to křížová cesta podle vzoru sv. Alfonse, našeho zakladatele. Došel jsem ke dvanáctému zastavení: Pán Ježíš umírá na kříži. Nastala chvilka tichého rozjímání před umučeným Kristem. Bylo to v červenci, ve tři hodiny odpoledne. Všichni jsme klečeli a v kapli bylo mimořádné ticho. Okno na střechu bylo otevřené. Vtom nečekaně zakokrhal kohout tak nahlas a tak svobodně, až nám zaléhaly uši. Bylo to příliš pro naši bránici - všichni jsme propukli v nehorázný smích. Málem jsme se váleli po zemi, nemohli jsme se přemoci.

V tom okamžiku se otevřely dveře kaple a dovnitř, do té rozveselené vřavy, vstoupil sám pater magister. Smích na rtech nám ztuhl. Pater magister svýma bystrýma očima odhadl situaci a chystal se vynést rozsudek. Bylo to strašné. Slíbil mi vyhazov z noviciátu, protože si prý nedovede představit, že by redemptoristovi, který má hlásat Ježíše Ukřižovaného, byla k smíchu křížová cesta, a zvláště vrchol - dvanácté zastavení. Odešel a já jsem počítal, že budu balit kufr. Nakonec jeho moudrost zvítězila. Horší bylo, že jsme nemohli nic vysvětlovat, jenom vkleče přijímat důtku a trest. Přesto považuji rok strávený v noviciátě za nejplodnější a nejvzácnější rok svého života. Už nikdy v životě jsem se z různých příčin nedostal k tak intenzivní modlitbě a oběti.

Z knihy: Boží dobrodruh (Jaroslav Saller) -10512-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému