Bůh bere člověka za slovo - Mons. Josef Veselý

11.2.2010

Bůh bere člověka za slovo - Mons. Josef Veselý5. února zemřel Mons. Josef Veselý, který 1. února přijal z rukou prezidenta republiky Václava Klause Řád T. G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská práva. Josef Veselý byl také autorem Karmelitánského nakladatelství.

Jako vzpomínku na Mons. Josefa Veselého uvádíme ukázky z jeho básnické tvorby a z rozhovorů s ním, které vyšly knižně.

...Než mě zavřeli, napsal jsem si pár veršů, takovou prosbu o radost: „Bože, jestli bude potřeba smýt z nás všelijakou tu nepravdivou omítku, nešetři slabostí naší. Abychom se dostali k té pravé radosti.“ Teprve zpětně jsem si uvědomil, že Bůh bere člověka za slovo. Ponořil mě do propasti bezmoci, ale zase mohu říci, že i v té propasti jsem prožil hloubku úžasné radosti. Nebudu ze sebe dělat hrdinu, protože přišly i chvíle, kdy jsem měl nervy našponovány k prasknutí. Když jste týden nemohl spát, nesmírně vás to unavilo, výslechy navíc trvaly celý den – bylo to k zešílení. Ale jeden ze silných okamžiků jsem prožil 11. února, v den svátku Panny Marie Lurdské. Byl jsem na vězeňské vycházce, svítilo slunce a já měl najednou jistotu, že všechno dobře dopadne a že na mě moji blízcí myslí....

TAJEMSTVÍ SPOJENÝCH SRDCÍ

Aby se tak lidská srdce
dovedla vždy k sobě přiblížit

Aby se více přelévalo čisté víno
z jednoho srdce do druhého

Aby stále teklo proudem

Aby byl někdo
kdo uvede do činnosti
tento proud

Aby vždy byla srdce ochotná
dávat ze své plnosti

Aby byla srdce tak plná
že by z nich neubylo
ani po smrti

 

Jste kněz a současně básník. Tato „dvoudomost“ není v české i světové literatuře nic neobvyklého. Poezie přece souvisí s tichem a s uměním naslouchat…

Slovo je úžasná věc. Poslání kněze by mělo být službou krásnému slovu a ztotožněním se s jeho pravdivostí a sdílností. Jak jste řekl – poezie předpokládá umění naslouchat. A následné básnické vyjádření souvisí s nadáním, talentem… Je to úžasný dar.

Proměnila se vám někdy báseň v modlitbu a naopak?

Jistě, například Invokace. Psal se rok 1960 a já cítil v zádech, že se blíží den našeho zatčení. Rozjímal jsem Invokace kardinála Newmanna a pak jejich obsah básnicky vyjádřil. Mohu také říci, že jejich četba zachránila jednu ženu; po přečtení změnila názor na život.
Na začátku mého tvůrčího procesu je vždy dotek něčeho, poté pracuje imaginace, probděná noc a zrození „dítěte“. Žádná z mých básní nevznikla uměle. K práci mě provokuje vnitřní tlak. Tak tomu bylo i v kriminále. Celou noc jsem nemohl spát a řetězily se ve mně jednotlivé sloky, a ráno byla báseň na světě.

Ve vašich verších se často objevuje postava svatého Františka z Assisi. Inspiroval vás svou básnickou tvorbou?

Setkal jsem se v životě se skvělými františkány, například s doktorem Šuránkem. Myslím, že mě svatý František ovlivnil svým přístupem k evangeliu, jak se snažil naplno prožívat ducha blahoslavenství. Zůstal člověkem se vším všudy, dovedl i v nejobyčejnějších věcech nahlížet Boží krásu. Dovedl zpívat o bratru Slunci. Tu píseň jsem měl velmi rád. Víte, v kriminále jsme byli všichni ve vězeňských šatech, těžko jste rozeznával jezuitu od dominikána, ale rozpoznávacím znamením bylo znamení lásky rozplameněné jak slunce. Ne vnější věci, fasády, zlato, baráky, ale to vnitřní rozplameněné vyzařování je nejpodstatnější i pro život budoucí církve.

Co je pro vás na poezii jedinečného?

Dokáže rozeznít v srdci čtenáře něco krásného, co do básně vložil autor. Dokáže potěšit, ukázat souznění. Poezie ale vyžaduje umění naslouchat a ztišit se. Bohužel hyperaktivita dnešního člověka a všechny „zázraky“ techniky ho od té soustředěnosti odvádějí. Pak mu často uniká to podstatné.
 

 

A TAK JSEM NEBYL NIKDY SÁM

(Sv. Josefu)

A tak jsem nebyl nikdy sám
vždy jsme šli spolu dva
on se svým jménem a já
pod pláštěm skrytosti jeho
on holí poslušnosti
rytmus mi
vyťukával

...

A tak jsem nebyl nikdy sám
vždy jsme šli spolu dva
on se svým jménem a já
olůvkem díla dobrého
mapujíce království zděděné
i to jež dědictvím
chtěli jsme předat zas dál
od města k městu
od rodiny k rodině
sůl moudrosti na stůl
jsme pokládali
a olej pro panny opatrné
od něho
ženicha Panny nejmoudřejší

A tak jsem nebyl nikdy sám
i za dnů nejtěžších
On statečností svou
bez ustání zaháněl
drobotinu lidských strachů
a do tábora nepřátel
naháněl úzkost
svou prostou zbraní
tesařskou širočinou
jíž přitesává stále nový krov
a pilíře nové
pro stálou adaptaci
Petrova domu
s hoblíkem a dlátem
vždy po ruce
aby kdejaká pokřivenina
byla zas narovnána

A tak jsem nebyl nikdy sám
vždy jsme šli spolu dva
on se svým jménem a já
pod pláštěm skrytosti jeho
on holí poslušnosti
na cestu věrnosti
do kroku
radost mi
vyťukával
 

Poznal jste člověka v různých situacích, z různých stran. Zůstává pro vás pořád tajemstvím?

Opravdu velkým tajemstvím. To jsem prožíval při každém setkání, ať to bylo setkání s úžasnými lidmi nebo s těmi, kteří v sobě Boží obraz všelijak deformovali. Také nyní, když chodím do kriminálu a setkávám se s bezdomovci, s lidskou bídou, zůstává pro mě člověk stále záhadou.

Osobně jste poznal řadu lidí žijících v pověsti svatosti. Čím se vyznačovali?

Svět v nich viděl blázny. Třeba doktoru Šuránkovi stále někdo radil, aby se už konečně přizpůsobil. Lidé jako on prožívají pravdu jako starozákonní proroci. Jejich nitro, jak říká prorok Jeremiáš, spaluje slovo a oni nemohou jednat jinak, než jednají. Opravdovost prožitku je to, co je žene jejich směrem. Jdou svou cestou a neuhýbají. Něco z tohoto starozákonního proroctví se vine celými dějinami církve, to jsem viděl v kriminále a vidíme to u několika papežů. Ale i u každého dobrého básníka a spisovatele, který se snaží napsat pravdu, neuhýbat před ní, a jde za ni třeba i trpět do kriminálu.

V čem vidíte největší zlo komunismu?

V přístupu k člověku a tajemství jeho existence. Jestliže někdo z člověka udělá pouze biologickou nahodilost a zabuduje ho výhradně do materialistických představ, degraduje ho tím na zvíře. Jsem vděčný profesoru Kolakovičovi, který mě přivedl na myšlenku člověka jako tajemné jednoty věcí hmotných, emocionálních a duchovních. Ten, kdo popře jeho duchovní rozměr, což komunisté udělali, nemůže už hovořit o člověku.

Máte nějakou svou životní zásadu?

Když jsem vyplňoval přihlášku do semináře, napsal jsem v ní: „Chtěl bych se naučit umění žít a tomu umění učit druhé.“ Pochopitelně člověk během let svá kréda mění. V semináři mě zaujala myšlenka doktora Vaško: „Jste uzlíkem dobrodiní mnoha lidí.“ Člověk je tu proto, aby druhým něco předal a zprostředkoval. Proto jsem v jedné své básni vyjádřil, že bych chtěl být zprostředkovatelem nějakého daru a milosti pro druhé, podobně jako kapka dopadající na květ a osvěžující ho.
Také si uvědomuji jedinečnost každého setkání. S některými lidmi se člověk potkává každý den a někoho vidíme jen jedinkrát v životě. Když se s někým setkáme, není to náhoda, ale zodpovědnost, abychom si oba z toho setkání něco odnesli. Každý den ráno děkuji Bohu za víru, za své kněžství a prosím o dar Ducha svatého, protože nevím, co mě čeká a s kým se setkám.

Co je pro vás smyslem života?

Na to nejlépe odpovídá svatý Pavel v listě Korintským: „Kdybych všechno udělal, ale neměl lásku, nejsem nic.“

A jak vnímáte svou zkušenost věznění?

Když se řekne vězení, je to především zbavení svobody a ve většině případů trest za nějaký nedobrý čin. V době totality to byla systematická likvidace nepohodlných lidí, takže se dá říct, že zločinci odsuzovali spravedlivé. Vězení je také útokem na zdraví. Nervy to vždycky nějak odnesou.
Pro mě osobně je to s odstupem let zkušenost o tajemné Boží přítomnosti v mém životě. Mohu klidně opakovat, že v propasti bídy a ponížení jsem prožil i největší radosti. A je pro mě také velkým tajemstvím, že právě zde vzniklo tolik krásných veršů.

 

SESTŘIČKA SMRT

Ikdyž se všechna srdce
na poplach rozhoupala
že pomalu se blíží
Jitřní paní
a bílé pláště
bez ustání se pohybovaly
sem a tam
všechny zbraně
jehel a naslouchátek
byly v pohotovosti
Jitřní paní - sestřička smrt
pomalu postupovala
přes neprostupnou zeď
lidského nechtění
blíž a blíž
a z očí vysávala
paprsky vidění
- snad přece i slepým
nebe dá nový zrak -
a přítomností svou
zlehounka pohladila tvář
tak zpovzdálí
jako by s prosbou za prominutí
že právě ona udělá poslední steh
na nový svatební šat
že právě ona vtiskne signaturu
do celoživotního autoportrétu
a jako v sebeobraně
- každý si na ni ukazuje
ty jedna zlodějko -
chtěla by vykřiknout
že není víc
než služebnicí
Pána života

 

Mons. Josef Veselý

Narodil se 28. července 1929 ve Zlámance u Kroměříže v rodině krejčího. Od roku 1940 studoval na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži po maturitě (1948) v kněžském semináři v Olomouci (1948-1950). Po jeho zrušení nastoupil k PTP, kde setrval až do prosince 1953. Po návratu z vojny nastoupil jako kulturní pracovník v galerii v Kroměříži a ve Zlíně. Od bohosloveckých studií patřil k okruhu aktivních katolických kněží a laiků na Moravě, tzv. Společenství, vedenému Vladimírem Neuwirthem. Pro členství ve Společenství byl v roce 1961 spolu s dalšími členy zatčen a 25. července 1961 odsouzen u Krajského soudu v Ostravě na 13 let. Během věznění ho v roce 1962 ve Valdicích tajně vysvětil biskup Korec. Na svobodu byl propuštěn na amnestii v září 1965. Po návratu z vězení pracoval jako dělník ve vinných sklepech v Kroměříži. V letech 1968-1970 dokončil svá teologická studia v Litoměřicích.V 70. letech působil postupně ve farnostech v Ludgeřovicích u Ostravy a v Budišově nad Budišovkou na Opavsku. V roce 1981 byl přemístěn do farnosti Opava-Jaktař a 1987 byl ustanoven děkanem opavského děkanátu; v úřadu setrval do roku 2005. Během svého kněžského působení se věnoval a dosud věnuje rodinám, mládeži a návštěvám nemocných v opavské nemocnici. Pracuje v redakci časopisu opavských farností Cesta. V roce 1991 titul monsignora. V roce 2001 obdržel literární Cenu Petra Bezruče za své básnické dílo a v roce 2005 ocenila biskupská konference jeho literární duchovní činnost. Své básně a texty publikoval především jako bibliofilie a soukromé tisky. Knižně mu vyšly dva básnické výbory: Civilizace lásky (Muzeum Kroměřížska ,1996), Ve znamení slunce (Karmelitánské nakladatelství, 1999) a souhrny několika sbírek Kamínky do mozaiky (Řád, 1992) a Znamení (Salvátor, 1992, 2. vydání 2004).

 

Básně byly převzaty z knihy Ve znamení slunce
úryvky z rozhovorů byly převzaty z knih: Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel a Prosil jsem a přiletěla moucha

vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101017- -10801- -10492-

Sekce: zprávy   |   Tisk   |   Poslat článek známému