Ve znamení utrpení
23.8.2010
Vyhraněné mystické zaměření Jana Pavla II. nacházelo plný výraz ve způsobu, jakým prožíval a vnímal utrpení. Utrpení chápal jako určitou formu dostiučinění i jako sebedarování ve prospěch lidstva. Právě o tom také vypovídají slova, která pronesl u příležitosti své operace v roce 1996: „V těchto dnech mé nemoci mám příležitost ještě hlouběji porozumět hodnotě služby, kterou mi Pán v církvi svěřil jakožto knězi, jakožto biskupovi, jakožto nástupci svatého Petra. Její součástí je rovněž dar utrpení.“ Již o dva roky dříve, přesně 25. května 1994, kdy se vrátil do Vatikánu poté, co byl hospitalizován kvůli zlomenině stehenní kosti, napsal o svém utrpení toto: „Chci poděkovat za tento dar. Pochopil jsem, že je to nezbytný dar. Papež musel být vzdálen od tohoto okna po čtyři týdny. Musel i letos projít utrpením podobně, jako jím procházel před třinácti lety.“
Jeho pontifikát byl opravdu silně poznamenán utrpením. Od 13. května 1981 to bylo celkem sto šedesát čtyři dnů, které Jan Pavel II. musel strávit na poliklinice Gemelli, kterou sám žertem definoval jako „Vatikán číslo 3“ po náměstí Svatého Patra a po letním sídli v Castel Gandolfo. K prvním dvaadvaceti dnům po atentátu se přidalo v témže roce dalších padesát šest, kdy se léčil z infekce cytomegalviru a podstoupil další operaci. Další čtyři hospitalizace absolvoval o deset let později: patnáct v roce 1992, kdy mu byl odoperován nezhoubný nádor ve střevech; dva dny v roce 1993 kvůli vykloubení pravého ramene, z kteréhož důvodu musel dva měsíce chodit obvázaný; třicet dnů v roce 1994 kvůli zlomenině pravé stehenní kosti, kterou si způsobil při pádu v koupelně; deset dní v roce 1996 kvůli operaci slepého střeva. Další dvě hospitalizace, které trvaly dohromady dvacet osm dní, byly nezbytné v únoru a březnu roku 2005, kdy mu byla provedena tracheotomie kvůli problémům s dýcháním.
Každé tělesné utrpení pro něj bylo podnětem k osobní meditaci: „Kladu si otázku, co mi Bůh chce sdělit prostřednictvím této choroby,“ odpověděl jednomu lékaři, který se ho zeptal, jak se cítí. Vedle významu, který dával svému vlastnímu utrpení, to bylo utrpení každého člověka, které bylo privilegovaným předmětem úvah papeže Karola Wojtyły. Výrazem této reflexe je apoštolský list z února roku 1984 Salvifici doloris. Spasitelnou hodnotu lidského utrpení papež na těchto stránkách vnímá na základě lidského příběhu Ježíše z Nazareta, jehož příchod na naši Zemi „přináší lidstvu nesmírnou radost, zároveň je ale neoddělitelně spjat s utrpením“. V Kristu je „bolest proniknuta novým světlem, které ho povznáší z pouhé obyčejné a negativní pasivity na úroveň pozitivní spolupráce na díle spásy“. Utrpení vnímané přes prisma evangelia „není zmarněnou energií, neboť je proměněno Boží láskou“.
Aniž by opomíjel důležitost svých vlastních teologických reflexí nad tímto tématem, jednomu svému důvěrnému příteli svěřil vlastní přesvědčení ohledně toho, že utrpení nabývá hodnotu, která se nedá srovnávat s ničím jiným, když ho člověk zakouší na vlastní kůži: „Napsal jsem mnoho encyklik a apoštolských listů, uvědomuji si však, že jedině prostřednictvím svého vlastního utrpení mohu opravdu dobře přispívat k dobru lidstva. Pomysli jen na hodnotu utrpení, které je snášeno a přineseno v oběť v lásce...“ Během jedné celebrace ve Svatém Petru si jeden z ceremoniářů všimnul, že papežova tvář prozrazuje bolest, a proto se ho otázal: „Vaše Svatosti, mohu vám nějak pomoci? Není vám špatně?“ On odvětil: „Teď už mě bolí úplně všechno, ale tak tomu musí být.“
To, že máme dávat smysl své bolesti, pro Wojtyłu neznamenalo, že bychom neměli usilovat o její odstranění a že bychom neměli pomáhat tomu, kdo ji právě snáší. Jednou řekl: „Jestliže kříž je první písmeno v Boží abecedě,“ pak to neznamená, že křesťanský smysl utrpení „by se omezoval pouze na jeho nejhlubší hodnotu a na jeho vykupitelský význam“. Bolest totiž „musí plodit solidaritu, nasazení a velkodušnost nejen v trpících, ale také v těch, kdo se cítí být povoláni k tomu, aby jim v jejich strádáních pomáhali“. To je výzva adresovaná každému člověku, neboť „žádná instituce nemůže nahradit lidské srdce, osobní soucítění, když stojíme tváří v tvář tělesným bolestem svého bližního“. Z uvedeného důvodu si přál, aby Světový den nemocných, který ustanovil z vlastní iniciativy v roce 1992 a který se pak slavil každého 11. února v souvislosti s liturgickou památkou Panny Marie Lurdské, byl příležitostí meditovat nad bolestí a také velkou výzvou k solidaritě s trpícími lidmi.
kniha: Proč svatý?
autor: Slawomir Oder, Saverio Gaeta
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101587-
Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému
Související články
aktuality
14.10.2011
NOVINKA - Zádrhele lásky
Všichni toužíme po partnerském vztahu, který by trval celý život a přinesl nám štěstí. Cesta k němu však bývá dlouhá a klopotná, je na ní třeba překonat spoustu překážek. Nejprve musíme jeden druhého poznat a odhodlat se ke vstupu do manželství.
13.10.2011
NOVINKA - 365 dní s mystiky Karmelu
V zástupu svatých a blahoslavených najdeme mnohé vzácné představitele karmelitánské spirituality. Tři z nich – Terezie z Avily, Jan od Kříže a Terezie z Lisieux – byli dokonce prohlášeni za učitele církve, neboli církev označila jejich nauku za obzvlášť cennou, inspirativní a univerzálně platnou.
12.10.2011
NOVINKA - Blahoslavenství jako lék
Autorův pohled na blahoslavenství je velmi neotřelý. Srovnává každé blahoslavenství s jednou ze současných ateistických ideologií a ukazuje, že každá z nich je ve své podstatě karikaturou příslušného blahoslavenství. Chceme-li si svou blaženost zajistit vlastními silami, dojdeme k „anti-blahoslavenstvím“.
11.10.2011
NOVINKA - Alžběta od Trojice
Blahoslavená Alžběta od Trojice (1880–1906) jakoby se nacházela neprávem ve stínu jiné velké karmelitky své doby, svaté Terezie z Lisieux. Přitom už velký myslitel minulého století H. U. von Balthasar vyzdvihl jejich nápadnou duchovní spřízněnost i podobné vnější okolnosti jejich života.
13.9.2011
NOVINKA - Duchovní boj
Každý člověk je Božím chrámem. Tento duchovní chrám má své centrum, jímž je srdce člověka, a opěrné pilíře, které zajišťují jeho stabilitu. Karmelitán otec Jerzy považuje za pilíře duchovního života pokoru, trpělivost, čistotu srdce, moudré užívání jazyka a evangelní vztah k utrpení.
9.9.2011
NOVINKA - Šimon Petr
Autor životní příběh apoštola Petra sám hluboce promeditoval, ale umí jej i předat, a to natolik přesvědčivě, že nám jeho postava ožije před očima. Objevíme Petra jako člověka z masa a krve, s jeho nezaměnitelným lidstvím, s křehkostí i velikostí, která k němu patří. Knihu lze proto číst nejen jako rozjímání nad životem prvního z apoštolů, ale i jako nástin základních pravd křesťanské antropologie, protože v mnohých aspektech se pozná každý autentický učedník Kristův.
8.9.2011
NOVINKA - Andělé v kurzu
Světoznámý benediktin Notker Wolf se rád zabývá každodenním prožíváním z pohledu víry, a to stylem krátkých příběhů nebo postřehů o životě. Ve svých vtipných, někdy i provokativních zamyšleních píše o lidskosti, odvaze, loajalitě, ale také o mezích člověka. Především však čtenáře povzbuzuje k důvěře, že s Boží pomocí a požehnáním je možné radostně a smysluplně prožít i náročný život.
7.9.2011
NOVINKA - Serafim Sarovský
Serafim Sarovský (1759–1833) je jedním z nejoblíbenějších pravoslavných světců, jeho příběh a duchovní nauka dodnes inspirují křesťany po celém světě. Životní příběh svatého Serafima je v této knize doplněn známým textem rozhovoru světce s Motovilovem a výběrem z duchovních ponaučení starce.
6.9.2011
NOVINKA - Totalitám navzdory
Hrdinské osobnosti našeho protinacistického a protikomunistického odboje by rozhodně neměly upadnout v zapomnění. Nová kniha rozhovorů Vojtěcha Vlčka.








