Pochází z Přibyslavi z katolické rodiny; tatínek truhlařil. Odmalička se v něm projevovaly sklony k malování. Ve třinácti letech se setkává s profesorem Boštíkem, který ho připravuje ke zkouškám na pražskou Akademii výtvarných umění. V roce 1950 mu však lékaři diagnostikují tuberkulózu plic a tak se svých plánů musí vzdát, neboť léčba byla velmi náročná.

Pater Michal však kreslí dodnes – bratřím nebo známým: „Jednou v kriminále jsem udělal spoluvězni portrétek, on ho poslal ženě a pak vyprávěl, co se nad tím obrázkem jeho žena naplakala, jak to bylo věrné."

 

P. Michal zakusil komunistické vězení. Poprvé byl vězněn v letech 1963-1964:
„V Přibyslavi byli vždy skvělí faráři. Ten náš, páter František Halík, k nám zval kapucíny, jezuity, redemptoristy a salesiány na výpomoc i různá setkání. Pana faráře zavřeli hned

 

Po návratu z vězení v roce 1964 pracoval u svého švagra v lese. Dostává se do kontaktu s páterem Aloisem Mocem, františkánem, který ho seznamuje s učením sv. Františka:
„Líbilo se mi františkánské tíhnutí k přírodě, k uměleckému založení, poetickému vyjadřování... "  Pod jeho vedením začala tajná formace - přednášky, konzultace, rozhovory.  S jeho pomocí se podařilo P. Michalovi sehnat byt a práci v Praze. Pracoval jako pomocný dělník v televizi a současně studoval stavební průmyslovku, kterou zdárně ukončil. Krátce dělá kostelníka u sv. Ignáce na Karlově náměstí, kde má možnost setkat se s mnoha kněžími.
    

V roce 1969, kdy se z internace vrátil provinciál františkánů Metoděj Řezníček, je tajně přijat do řádu. Téhož roku vstupuje do semináře v Litoměřicích:
„V tom čase uvolnění a rehabilitace politických vězňů z 5o. let mohly zase učit velké osobnosti, jako Josef Zvěřina, Oto Mádr, františkán Bonaventura Bouše... Za pár let je ale zase vyhodili…"

 

Vysvěcen na kněze je v roce 1974. Státní souhlas však nedostal, protože se vědělo, že je tajným řeholníkem. Pracoval nejprve na stavbě u faráře bratra Berarda na Vysoké u Mělníka. Potom byl poslán provinciálem Alešem Zlámalem, který řídil tajnou františkánskou síť, na práci do brněnské nemocnice sv. Anny. Tam byli tři mladí adepti řádu, které neměl kdo formovat: „Tak jsem pracoval v nemocnici, skončil jsem třeba ranní směnu, vrátil se do podnájmu, kde jsem sloužil mši, pomodlil jsem se breviář a šel na noční službu. Ti tři kandidáti za mnou různě docházeli, když jsem měl volno. "

 

V roce 1975 se P. Michalovi podařilo získat státní souhlas do Sokolova. Tam začal opravovat kostely, aby přitom mohl být s lidmi. Po asi čtyřech letech je poslán do Toužimi. Odtud pak nastupuje kaplanskou službu v Plzni.

 

Roku 1983, při zátahu na františkány pod krycím jménem ,,Akce Vír" je P. Michal opět zatčen. Brzy je však z borské věznice propuštěn náhradou za československé občany, kteří byli jako rukojmí uneseni protivládní organizací UNITA v Angole.

 

Revoluci v roce 1989 zažívá P. Michal jako farář v Lokti. Začátkem 9o. let je povolán do Prahy, do kláštera u Panny Marie Sněžné. Působí nejprve jako kvardián, představený, který vede dům. Později je zde farářem, dnes ze zdravotních důvodů již jen vypomáhá:
 

„My františkáni se světem pracujeme různě. Pořádáme různá setkání pro mladé, zamyšlení nad biblí pro zájemce, věnujeme se rodinám. Nám jde o svět, který začíná hledat nějaké duchovní hodnoty, oslovit jej a něco mu nabídnout. Je to pro nás Boží svět, který je pokažen. Možná to spíš intuitivně děláme, než abychom to dokázali pregnantně vyjádřit. Každý je součástí světa, a když se rozhodne žít pozitivně, tak i v tom dílečku, který představuje, mění svět k dobrému. Vždy to něco stojí - práci, čas, zřeknutí se rodiny..., ale i rodu. Je velký problém žít bez dětí, bez vlastního pokračování, vnímám to jako zřeknutí se soukromého dobra pro dobro obecné.   Stále zůstává platné, že křesťan nemůže být spasen sám, že do Božího království jde s ostatními. K tomu se výborně hodí krásné přirovnání jednoho z bratří františkánů Berarda Hasila. Jednou ráno se na své faře díval do zahrady a uviděl hejno koroptví. Všechny poctivě hrabaly a jedna hlídala, když spatřila nebezpečí, dala signál a hejno odletělo. Tak i my františkáni máme spolu s ostatními hrabat a hledat potravu, ale v případě nebezpečí musíme dávat signál k záchraně všech."