14. prosince - sv. Jan od Kříže

14.12.2011

14. prosince - sv. Jan od KřížeSvatý Jan od Kříže, obecně známý jako „mystický učitel“, se narodil roku 1542 ve Fontiveros, malém kastilském městečku. Už něžný lidský příběh jeho rodičů byl pro Jana téměř předpovědí: tatínek, Gonzalo de Yepes, ze šlechtického toledského rodu, se oženil proti vůli svých bohatých příbuzných s Kateřinou Alvarezovou, chudou tkadlenou, do níž se zamiloval.

Byl vyděděn, a tak ho musela do svého skrovného domku přijmout Kateřina, a také naučit řemeslu tkalce. Narodily se jim tři děti, tatínek je však opustil příliš brzy, neboť se stal obětí smrtelné epidemie. I jedno z dětí zemřelo strádáním. Janovi, tomu nejmladšímu, který po celý život nesl známky podvýživy, jíž trpěl, poskytla přístřeší školní kolej pro sirotky, kde mu aspoň bylo umožněno studovat. Současně, aby se uživil, pracoval jako zřízenec v nemocnici pro nemocné syfilidou v Medině del Campo.

Řeklo by se „nešťastné“ dětství a dospívání zatížené útrapami. A zatím právě z chudého, ale něžného a intenzivního klimatu, jež v rodině dýchal, získal Jan onu jistotu, která prozářila celou jeho existenci. Pochopil totiž, že život může být vznešeným dobrodružstvím lásky, přestože je tak často nasáklý utrpením. Aniž by pohrdal lidskou láskou, cítil náklonnost k objevování těch divů lásky, již Kristus zjevil a slíbil těm, kdo ho budou následovat. V jedenadvaceti letech tedy požádal o vstup do karmelitánského kláštera v Medině a započal tam studia, která ho měla dovést až ke kněžství. Mohl tak navštěvovat prestižní univerzitu v Salamance.

Studium jeho bystrý a argumentačně schopný rozum okouzlovalo, zatímco modlitba a askeze ho vnitřně i tělesně tříbily. K tomu účelu pro sebe zvolil malou a tmavou celu, a to jen proto, že měla okénko, z něhož bylo vidět na presbytář kostela. Zde trávil dlouhé hodiny pohroužený do kontemplace svatostánku. Když byl vysvěcen na kněze, byl téměř rozhodnutý, že se bude věnovat ještě přísnější a osamělejší formě života (takový vedli kartuziáni). A právě při příležitosti jeho první mše svaté sloužené v Medině došlo k setkání se svatou Terezií z Avily. Byla to ona, kdo ho vlivem své svatosti a zralosti vtáhl do svého poslání reformátorky starobylého karmelitánského řádu. A byla to sama Terezie, kdo mu nastříhal a ušil prostý hábit z hrubé vlny a pomohl mu při prvotní organizaci nadmíru chudičkého kláštera v Durvelu mezi hrstkou řadových domů, zapadlého na venkově. Zde se začal příběh prvních bosých karmelitánů (to znamená „reformovaných“), kteří žili v takřka poustevnické samotě. Modlitbu přerušovali pouze, aby něco málo pojedli a aby šli do blízkých osad kázat rolníkům prostým vší církevní péče. Nicméně Jan v té blažené samotě nemohl dlouho zůstat. Brzy bylo zapotřebí založit další kláštery (jemu byl pokaždé svěřen úkol vychovatele mladých řeholníků). Pak ho chtěla mít Terezie s sebou v Avile a nechala si pomáhat při formaci mnišek, jichž byla převorkou. Činnost dvou reformátorů však nebyla příznivě nahlížena mnoha jinými bratry a mniškami, kteří se cítili téměř uraženi jejich počínáním. Tu je někdo obviňoval ze vzpoury a tu zase jiný z neposlušnosti představeným řádu. Tehdy byla veškerá komunikace těžká a snadno se šířily předpojaté zprávy. A tak právě tichého a pokorného Jana od Kříže nespravedlivě nařkli z rebelství a „uvěznili“ ve velkém klášteře v Toledu, kde byl zavřen do vlhké a tmavé komůrky. Zůstal tam bezmála devět měsíců. Dostával jen chléb a vodu, měl jedinou tuniku, která mu hnila na těle, zatímco ho užíraly blechy a stravovala horečka – tak s ním zacházeli. V té strašlivé „temné noci“ ho však Bůh zalil světlem a láskou. Z roztrženého Janova srdce vyprýštily světlem prozářené milostné básně, nejvřelejší, jaké kdy byly ve španělském jazyce napsány. Skládal zpaměti, aby vyjádřil výkřik duše hledající Boha, jako snoubenka hledá svého milého, jímž se cítí být náhle opuštěna. V noci vězení, postupem těch děsivých měsíců, započal Jan svou cestu k srdci Písma svatého, v němž se vsazená nachází Píseň písní – slovo lásky, kterou Bůh zjevil svému lidu a své církvi. I náš vězeň tedy složil svou Duchovní píseň, téměř básnický komentář biblického textu znovu utvořeného s bohatstvím obrazů, barev, zvuků, krajin, vzpomínek a toužebného vzývání. Když se mu po devíti měsících podařilo z vězení utéct, odnášel si s sebou malý sešitek. Do něho přepsal verše, jež mu pomohly věřit, doufat, milovat…

Giambattista Tiepolo (1696–1770), Panna Maria Karmelská se svatými Albertem Jeruzalémským, Terezií z Avily a Janem do Kříže. Všichni jsou považováni, ač různým právem, za zakladatele karmelitánů.

Následující léta strávil tak, že téměř bez ustání zastával úřad představeného, obecně milovaného a uznávaného, i když tak trochu stranou, vyhledávaného těmi, kdo si přáli být vedeni na cestě k Bohu. A těm (předně mniškám, ale i některým laikům) vysvětloval Jan od Kříže palčivé nároky lásky Boží. A činil to způsobem, jakému se naučil ve vězení: psal básně, jež komentoval, odvolával se při tom neustále na Písmo svaté a na svou nejosobitější zkušenost. „Zamilovaná duše,“ učil Jan, „je duše něžná, mírná, pokorná a trpělivá.“

Mystické vidění svatého Jana od Kříže, francouzská rytina, 17. století.Všem připomínal, že „úmysl člověka má větší cenu než celý svět, a proto jenom Bůh ho je hoden!“ S rozhodností vyučoval náročné cestě „nahé víry“, která si nežádá ničeho jiného než Boha. Především kláštery založené Terezií přirozeně vztahovaly po Janovi ruce. Přály si přijmout a mít za duchovního vůdce Jana od Kříže. Kontemplativním duším opakoval své překrásné básně (a skládal nové) a pak se pokoušel o jejich výklad, komentář; použil k tomu veškerou teologii, již vystudoval (a Jan měl mimořádnou argumentační inteligenci a sílu!), ve snaze vysvětlit nevypověditelné. K Duchovní písni se připojily Temná noc, pak Plamen lásky žhavý s příslušnými komentáři, které skoro všechny zanechal nedokončené. Na sklonku svého života se znovu ocitl zahalen v temnotách utrpení a opuštěnosti. Ne všem se dařilo chápat jeho neuvěřitelnou jemnost, ač smíchanou s tolikou neústupností, když šlo o práva Boha a o úctu, jež náležela pravdě. Tak někdo zašel dokonce tak daleko, že ho pomluvil a pokusil se zhanobit ho u představených. Jedné mnišce, která se ho chtěla zastat, řekl: „Nemyslete na nic jiného než na to, že všechno je Bohem stanoveno. A kde není láska, vložte lásku a sklidíte lásku.“ V těch neradostných letech komentoval své poslední dílo – Plamen lásky žhavý, jež je celé jediným planutím láskou. Přes fyzická a morální utrpení, do nichž byl ponořen, dokázal vyzpívat lásku Boha i lásku k Bohu, který se stal naprosto úplným a žhoucím vlastnictvím, a popsat z vlastní zkušenosti nejsilnější objetí lásky, jaké je na této zemi možné, když poslední, jen lehounký závoj, jenž se už už má roztrhnout, odděluje stvoření od věčného života.

V devětačtyřiceti letech vážně onemocněl. Na nártu se mu otevřel nádor, který se mu nedařilo hojit. Jan prožíval svou nemoc v touze víc a víc se připodobňovat svému ukřižovanému Pánu. Ztotožnění bylo tak úplné, že se ho zmocňovalo pohnutí během obvazování, jak se zadíval na svou ubohou rozbolavělou nohu, poněvadž se mu zdálo, že vidí tu Ježíšovu probodenou. Mezitím se blížila smrt. Pozdního večera dne 13. prosince roku 1591, když spolubratři shromáždění kolem jeho lůžka začali odříkávat modlitby za umírající, poprosil Jan, aby je přerušili a řekl: „Toto nepotřebuji. Přečtěte mi něco z Písně písní.“ A zatímco v cele umírajícího zněly verše lásky, zdál se Jan okouzlený a vydechl: „Jaké vzácné perly!“ Pak uslyšel zvonit půlnoční zvony a pravil: „Odcházím zpívat matutinum do nebe.“

 

Svatí na každý den - 4. svazekZ knihy: Svatí na každý den - 4. svazek
autor:
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101404-

 

 

Knihy Jana od kříže naleznete zde.

 

Sekce: kalendárium   |   Tisk   |   Poslat článek známému